K zajištění povznesené nálady i ve vypjatých chvílích po padesáti kilometrech chůze obtížným terénem, kdy vzpomínky na denní světlo zdají se být jen škodolibými hříčkami naší představivosti, povolala naše skupina poutníků pěvce a hudebníka – slovutného Čendu von Ukulele, autora tohoto textu.
Hned po příjezdu do Mnichova Hradiště se projevila zásadní nepřipravenost členů výpravy. Zapomněli totiž na vodu, a tak je musel spasit hovorný hostinský jednoho z místních podniků, jehož slova byla zdrojem všeobecného povyražení po celý zbytek víkendu. Poté už nic nebránilo velké cestě začít.
Již první večer představoval ostrý pochod po takřka nekonečné a stále stoupající louce, kde se navíc všichni výletníci museli mít na pozoru před spoustou fotopastí. Nikdo se naštěstí nenechal chytit, a v plném počtu jsme tak dorazili do lesa s vhodnou lokální topologií stromů na stavbu plachty.
Povzbuzen krásným počasím jsem následující ráno poprvé skutečně zaúřadoval ve své roli barda, probudil tábor improvizovanou písní o jednom verši a stejném počtu akordů a přenesl tak na ostatní své nadšení k celodennímu pochodu. Nečinilo nám tak žádný problém urazit nemalou vzdálenost k první zastávce, hradu Valečov, jehož nápadně kovboji se podobající kastelán nám zasvěceně vyložil historii plnou krve a oceli. Brzy se ale okolí Valečova začalo hemžit lidmi jako když je v Lidlu máslo v akci a vymotat se ven představovalo tvrdou proplétačskou dřinu. Další cesta vedla krásnou skalnatou krajinou na Drábské světničky, kde ovšem máslo bylo asi zadarmo. Přesto jsme se nenechali zastrašit, rozdělili se na dvě skupiny a vystřídali se v prohlídce. Obtěžkáni zážitky, nemohli jsme potom než zamířit do pohostinství. Všechny boršče, česnečky, kuřata a karbanátky namáhaly stůl téměř na mez únosnosti a jen naše nafukovací žaludky zabránily kolapsu. Další z mých hudebních výstupů nás záhy motivoval ke zdolání téměř strmé skalní stěny a následný vyčerpávající pochod byl korunován zoufalstvím po zjištění, že plánovaná večerní restaurace je okupována zlovolnými oligarchy ze společnosti Metrostav. Už už to vypadalo, že ani s písní na rtech nepřekonáme depresi a padneme vyčerpáním kdesi v prachu u cesty. Dostavilo se však vykoupení v podobě kempu u nedalekého rybníka, kde byly hospody dokonce dvě. Nemohlo být větší úlevy pro naše vyprahlé rty a prázdné lahve na vodu. Také nás zde dostihli dva členové výpravy do té doby zdrženi maturitní zkouškou. Nejzdatnější jedinci ještě otestovali splavnost rybníka a se soumrakem potom nadešel čas vyhledat místo k odpočinku v přilehlém lese. Večerní hostina se nesla ve znamení Dobrého hostince, jehož zápach ze zaschlých ešusů předčasně ukončil můj spánek a všem se tak znovu dostalo hudebního probuzení.
Přes důkladné hostincové posilňování bylo již v neděli sil jen co by se za nakrátko ostříhaný dětský nehet vešlo. Přes známé destinace Českého ráje (hrad Kost a údolí Plakánek) jsme se doploužili až do nádražní restaurace ve vsi Sobotka, kde jsme naposledy důkladně doplnili vodu a živiny, protože ve vlaku se s prázdným žaludkem špatně usíná.
Čenda
fotky zde