Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Velikonoční výlet 20.4.2003

Na velikonoční neděli odpoledne jsme se vypravili na výlet do Koněpruských jeskyní ve složení Lucinka, Hofik, Honzík, Maruška, Ondra Koumák a já (Míša) - to jest , jak jistě uznáte, účast vskutku rekordní.
Vyrazili jsme vlakem ze Smíchovského nádraží. Výletníci Když se vlak se rozjel a pomalu se začal šinout z Prahy, nám všem, kteří jsme seděli v již zmíněném dopravním prostředku, se vnucovala otázka: Stihl Hofík (a tedy i Lucinčin pohárek kapučína) vlak a je jen v jiné části vlaku či nestihl a je stále ještě na Smíchovském nádraží? Poté, co Lucinka vyřešila další zásadní otázku týkají se toho, jestli není blbý volat člověku, který je dost možná skutečně jen pár metrů od vás, jsme se dozvěděli, že Hofík (a tedy i pohárek Lucinčina kapučína) je skutečně jen v jiném voze, ale není si tak docela jist, jestli taky ve stejné soupravě. Po nějaké době přece jen dorazil (pohárek Lucinčina kapučína i Hofík).
Ondra Brzy jsme dojeli do malé vesničky (Popovice) a tam jsme od domorodců vyzvěděli, kde najít turistickou značku. Naše malá výprava se vydala směrem, kterým by při troše štěstí mohly ležet již zmíněné Koněpruské jeskyně.
Lola na skále 2 Jdeme po docela schůdné cestičce, je nádherné počasí, všechny ošklivé kopce jsou ještě před námi (až na jeden a na ten jsme zatím ochotni zapomenout), a to, že ve tři máme být u pokladny jeskyní, se nejeví nijak nereálně.
Honzíkova cesta O několik kopců později by bylo možné uvidět většinu z nás, jak se k svému velkému údivu šplháme na Koukolovu horu. Někde tady poblíž je fotka našeho zápisu do vrcholové knihy společně s geniálním Hofíkovím obrázkem: bílá paní jde k rytíři (svému vrahu), který svým mečem míchá maltu na to, aby jí mohl postavit odpustnou kapli. To je též v kostce celá legenda Koukolovy hory, což jsme se dozvěděli z informační tabule - prozřetelně umístěné až nahoře na hoře -, která sotva držela pohromadě.
Míša v lese Poté, co jsme slezli zase dolů, našli schovaného Honzíka a přelezli ještě pár vršků, ručičky našich hodinek významně popolezly. Dostali jsme se na téměř rovnou cestu (někdo by se měl starat o osvětu cest a dávat tuhle cestu všem těm, které považují za zábavné malebně se vinout pod sklonem čtyřicetipěti stupňů, za vzor). U jeskyní jsme byli, k mému velkému překvapení, již za pět minut tři.
Lucinka na skále V jeskyních jsme se překvapivě dozvěděli mezi přehršlí jiných nepochybně velmi zajímavých informací, že krápníky rostoucí od stropu nazýváme stalaktity, ty co rostou zespoda, že jsou stalagmity a když ty dva srostou, vznikne stalagnát. Na vlastní oči jsme taky (ne)viděli, jak vypadá jeskynní tma.
Mnohem schůdnější cestou jsme se později vydali na vlakové nádraží do Berouna a ještě později jsme se dostali zpět do Prahy. Snad ani nemusím říkat, že výlet se nám samozřejmě líbil.
Míša