Těm, pro které mapa ČR není zrovna nejoblíbenější literatura, bych asi měla vysvětlit, že Lipnice je taková větší vesnice na východě Čech poblíž řeky Sázavy. Toto místo je proslulé tím, že se zde za svého života zdržoval Jaroslav Hašek a vytvořil zde svou nejslavnější knihu - Dobrého vojáka Švejka (nebo alespoň její část). No a v současnosti se na zdejším hradě - no dobře, tak na zdejší zřícenině - koná každý rok velký hudební festival.
My jsme ale nebydleli přímo v Lipnici, ale ve vesnici Dolní město, které se nachází asi 3 km od ní. Jak to většinou bývá, cesta nebyla přesně taková, jakou jsme si ji představovali. Na Hlavním nádraží v Praze jsme nastoupili do plného vlaku, takže jsme většinu cesty strávili ve stoje. A že ta cesta nebyla nějak krátká: České dráhy nám daly možnost kochat se asi 3/4 hodiny pohledem na jedno a totéž místo. Zní to sice honosně, ale znamená to, že z nepochopitelných důvodů se vlak zastavil a po uvedenou dobu se odmítl hnout z místa. Asi s hodinovým zpožděním jsme dorazili do cílové stanice - Světlé nad Sázavou. Odtamtud jsme byli postupně odváženi až do Dolního města. Kvůli nabranému zpoždění a vyčerpání z cesty jsme ten večer nestihli již jiného než vybalení, večeři a písničku na dobrou noc.
Ale co jsme nestihli v pátek, jsme museli dohnat v sobotu. Když menší děti vykopaly ty větší z postele a poté, co jsme absolvovali společnou snídani, jsme se dali do zkoušení. Bylo potřeba nacvičit písničky, které byly součástí představení, a věřte, že to nebylo nic jednoduchého! Ale zvládli jsme to - za necelé tři hodiny bylo hotovo. My velcí jsme pak ty tři písničky (Stará archa, Boží mlýny a Díky) nemohli ani slyšet, zato malým vešly do krve tak, že nás jimi doprovázely po celý zbytek víkendu a prostě se z nich staly takové "víkendové hity".
Po skvělém obědě jsme se opět zabrali do zkoušení představení. No řekněme si to upřímně: nebylo to nic moc. Většině selhávala paměť a vypadávaly texty. Ale čas kvapil a tak jsme se postupně přesunuli do místa konání, kterým byl obecní úřad v Řečici. Ti proradní vidláci nás ani nenechali dokončit generální zkoušku a tak jsme odkráčeli ze sálu plni obav z toho, jak to dopadne. Jestli předtím selhávala paměť, teď selhávaly i nervy. Všichni o překot upravovali své kostýmy, přeříkávali texty a obecně všude okolo sebe rozsévali paniku. A pak poslední modlitba a jde se na to. Obraz první, druhý - vše v pořádku. Po třetím malá improvizace vypravěče, ale v pohodě se pokračuje dál. A už se blíží závěr, poslední písnička a - DĚKOVAČKA!!!!!! A pěkně dlouhá děkovačka - ZVLÁDLI JSME TO!!!!!!!
Průchod svým emocím jsme dali hned za dveřmi obecního úřadu, kde na nás čekaly houpačky a střelnice. Každý si vybral to svoje, utratil příslušný počet korun a všichni jsme byli spokojeni (včetně obsluhy téhle minipouti). Doma jsme ještě něco málo uvařili a zahráli si nějaké hry - překvapivě to byli Mafiáni. Neslavili jsme sice až do rána, ale rozhodně jsme šli spát později než předchozího dne. Takový úspěch přece člověk nezažívá každý den!
Vzhledem k pozdější večerce se nám další den vstávalo o trochu hůře, ale protože světíme neděli, vydali jsme se do kostela v Lipnici. Cesta tam probíhala celkem klidně, možná proto, že byla zařízena auty. Uvítal nás krásný, útulný kostelík plný místního obyvatelstva. Po mši jsme se ještě zašli podívat na hrad. Potom dospělí odjeli autem zpět na chalupu a my, vedeni Myškou, jsme se rozhodli jít pěšky. Nevěděli jsme ale, co nás čeká. Kousek za Lipnicí, téměř na kraji lesa, jsme si všimli velkého opuštěného domu, který stál na stráni asi 30 metrů od silnice. Hned od začátku nás všechny tak nějak přitahoval, tak jsme se zastavili a přemýšleli, za jakým účelem mohl být ten divný dům postavěn nebo co je v něm dneska. Najednou se menší děti rozhodly, že se půjdou podívat blíž. My větší jsme na ně chtěli počkat u silnice. Jak se ale blížily k domu, viděli jsme, že ten dům něco opustilo. Nemohu přesně říct, co to bylo, ale začala jsem to pronásledovat. Běžela jsem za tím do lesa a najednou jsem se ocitla v bažině. Netuším jak, ale prostě jsem byla po kolena v bahně. Celá vyděšená jsem vyběhla ven z lesa na silnici a tam varovala ostatní. Děti byly také hrozně vyděšené a Myška se z nějakého nepochopitelného důvodu chtěla vrátit k tomu domu a vybízela k tomu i ostatní. Nevím, co to s námi ten dům udělal, ale trvalo nám hrozně dlouho, než jsme dostali z jeho blízkosti a byli schopni rozumně uvažovat. Celý zbytek cesty jsme strávili přemítáním nad tím, co se vlastně stalo.
Někteří z vás již asi vědí, co se stalo - zimprovizovali jsme takovou malou bojovku a nutno podotknout, že se nám zdařila! Takže nebojte, v okolí Lipnice je sice jeden zvláštní a opuštěný dům, rozhodně se ale v jeho okolí nepohybují individua, která shazují lidi do bažin. Lipnici můžete tedy bez obav navštívit. Dětem jsme ale tohle sladké tajemství svěřili až mnohem později, takže skutečně nedělaly nic jiného, než se bavily "o tom hroznym domě".
Doma byl mezitím připraven vynikající nedělní oběd a tak jsme to strašení pořádně zajedli. A pak už jen taková ta nuda okolo: balení, uklízení atd. Nakonec jsme napsali zápis do místní kroniky a vydali se směrem na nádraží. Světe div se, všechno jsme stihli, ve vlaku jsme si sedli a do Prahy dojeli bez zpoždění.
Veronika