Jelo se opět na faru do Jablonce nad Jizerou, kterou někteří z nás již důvěrně znali a někteří ji naopak neznali vůbec. Na poslední chvíli odřekly svou účast Brunka (bez udání důvodu!!!) a Jarka (z důvodu nemoci). Z dospělých tedy jela jen Jitka s Ondřejem, kterým jsme pomáhali já, Ondra, Matěj, Kuba, Lenka a Maruška. Do skupiny osob nad patnáct let patřil ještě Řepa, jenže popravdě řečeno nevím, můžu - li jeho působení označit jako pomoc při vedení mladších dětí (Míša, Julián, Kalinovi, Blažkovi).
Sešli jsme se v čas Č na místě M (rozuměj v 15:15 na Černém Mostě). Přes jisté obtíže s nalezením správného stanoviště jsme se shromáždili včas, takže ihned po přistavení autobusu začala oblíbená bitva, která rozhodne o tom, kdo si dá batoh dolů do prostoru k tomu určeném, který je ale tak zoufale malý, že se do něj nevejde skoro nic, a kdo si ho potáhne nahoru. Kromě několika lidí z nejmenované čtvrti v Praze (říkejme jí třeba Čočky), kteří se dostavili na poslední chvíli, jsme v této bitvě obstáli a obsadili svá sedadla. Jako obvykle u tohoto druhu spojů jsme vyrazili s několikaminutovým zpožděním. Každý si brzy našel způsob trávení volného času při jízdě, takže cesta nám vesele ubíhala. Jen Řepa zjistil s nevolí, že jeho soused si hodlá celou cestu číst, a zkoušel nás zase přesvědčit ke svým složitým manévrům v zasedacím pořádku. To jsme mu ovšem zatrhli.
Sice jsme neměli tušení, kolikátá zastávka na trase je náš cíl, ale nikdo se s tím netrápil. Vzhledem ke skutečnosti, že s námi byl Ondřej, jsme pevně věřili tomu, že buď se projeví jeho ohromný orientační talent anebo nás upozorní sám řidič. Řidič se ke slovu nedostal, protože Ondřej prostě najednou prohlásil:,,Vystupovat!" a všichni jsem se zvedli, sebrali svoje věci a ocitli se na něčem, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat autobusová zastávka. Husím pochodem jsme se vydali po místní hlavní tepně k faře (což bylo do kopce, samozřejmě). Fara se ukázala jako vynikající ubytovací prostor (tedy pro ty, co tam nebyli už loni; ti, co tam byli, to už samozřejmě věděli). 
Jedinou vadou na kráse byl fakt, že přízemí zrovna procházelo rekonstrukcí, tudíž zde nefungovalo osvětlení. Ale nahoře byla velká, na tři části přehraditelná místnost se vším, co jsme potřebovali: s kamny, sporákem, dřezem, troubou a velkým stolem na hraní mafiánů. Rozhodli jsme, kde bude kdo spát, připravili si program a suroviny k jídlu na zítřek, na pátý pokus rozlosovali "anděla" a pomalu byl čas jít na kutě.
Druhý den ráno jsme se nejprve bavili buzením Ondřeje, a když se nám to podařilo, nasnídali jsme se a vydali se lyžovat, ať už na sjezdovku nebo na běžky. Obě skupiny si prožily mnoho legrace. Sjezdaři se bavili Juliánem, který se učil jezdit na snowboardu, 
a běžkaři si užili obvyklou zábavu s hledáním cesty a sjížděním sjezdovky ke konci dne. Dole pod sjezdovkou jsme celý den já s Ondřejem zajišťovali pití a svačinu (seděli v místním občerstvení - pozn.kib.). Když už byli všichni promočení a unavení, vrátili jsem se na faru, navečeřili se a hráli různé oblíbené hry - mafiány, podlézání provazu, které již tradičně vyhrála Kačka Blažková, boj o židli a podobně. Při posledně jmenované hře se nejvíce proslavil Julián, který poslední židli vždycky podrazil svému konkurentovi a majestátně se na ni posadil. Když už to ale udělal poněkolikáté, odmítli jsme mu to uznat jako právoplatné vítězství. Nakonec jsme opět připravili suroviny na příští den k jídlu a šli spát.
Sobota se od pátku příliš nelišila. Zase jsme budili Ondřeje, nasnídali se a vyrazili na lyže. Na sjezdovce ovšem zrovna probíhal světový pohár ve skibobu, takže se bylo rozhodně na co dívat. Juliánovy pády z boardu se na žebříčku atraktivnosti posunuly až na druhé místo. Pohled na skibobaře byl báječný, zejména na ty, kteří se nedokázali pořádně vyhnout slalomovým tyčím. Jeden ze závodníků dokonce tuto tyč zlomil, což jsme kvitovali s obzvláštním potěšením.
Odpoledne jsme se vrátili na faru, navečeřili se a poté se Ondřej vytasil s novou hrou: rozdělili jsme se do dvojic a pak byly 
každému svázány ruce tak, aby provaz svíral s provazem spojujícím ruce jeho společníka úhel 90°. Úkol: dostat se z této pozice. Po mnoha pokusech o různé akrobatické variace typu:,,dej si levou nohu na zem, pravou mě překopni přes hlavu a rukama se přitom drž mých kolen" a několika strangulačních rýhách na krku přišli všichni na fígl, kterým se lze vysvobodit. Nejdéle to trvalo dvojici Řepa + Kuba Vokurka.
Neděli jsme zahájili mší svatou. Tedy, vlastně ne. Nejprve jsme vzbudili Ondřeje, pak se najedli a vyšli před faru, kde nás čekal pan farář, který po nás začal házet sněhové koule. To jsem si nedali líbit a brzy všichni připomínali sněhuláky či cokoliv jiného, co je hodně sněhové, rozhodně však ne věřící na cestě do kostela. 
Není tedy divu, že nám v kostele bylo poněkud zima. Teprve uprostřed mše jsme si všimli, že v předních lavicích je zabudované topení, kdežto vzadu, kde jsme seděli my, nebylo nic, jen zima. Po skončení bohoslužby jsme se rychle přesunuli zpět do tepla fary a pomalu se začali připravovat k odjezdu, což v první fázi znamenalo zlikvidovat všechny dosud nezlikvidované potraviny. Nacpaní k prasknutí jsme se pak přesunuli do druhé fáze, balení věcí, a nakonec přikročili k fázi číslo tři, generálnímu úklidu všech používaných prostor. Pak jsme se již vydali na cestu na nádraží, 
protože bylo rozhodnuto, že se zpátky pojede vlakem. Většina to přivítala s nadšením, jen někteří chroničtí anti-železničáři bručeli a prorokovali nám stání v chodbičce po celou dobu jízdu, zmeškání přípojů a zpoždění dlouhé jak celovečerní film. Jejich pesimismus ale neměl opodstatnění. Hned první vlak, kterým jsme jeli, se sice v Jilemnici na čtvrt hodiny zastavil, čehož zmínění reptalové využili k další kritice, nedbajíce mého uklidňování, že vše je v pořádku a propočítané grafikonem. Na jejich narážky o nesmyslnosti takového grafikonu jsem už raději nereagoval. Jenže pravdu jsem měl samozřejmě já, protože na přípoj v Martinicích jsme čekali přesně danou dobu, a tudíž nebyl důvod k obavám. Ale kritické hlasy nepřestaly. Po zhlédnutí interiéru druhého osobáku se mi snažily vsugerovat, že určitě nejsme ve druhé vozové třídě, ale v první, kde nám neplatí sleva pro skupiny (kterou jsme mimochodem ještě ani neměli, protože pokladní v Jablonci kvůli nemoci lístky neprodávala a průvodčí v prvním vlaku se k jejímu vydání jaksi neměl). Cestou do Chlumce, místa druhého přestupu, jsme sice nabrali menší zpoždění, jenže rychlík do Prahy na nás samozřejmě počkal (aby ne, když mu to přikazuje grafikon). Dokonce ani tento rychlík nebyl tak nacpaný, jak někteří prorokovali, takž nakonec jsme si v chodbičce nechali jenom věci a různě se posadili do kupat. Chvíli nejistoty jsme prožili jen v okamžiku, když nebylo jisté, jestli nám průvodčí uzná mnou vymyšlenou slevu, sestávající z propojení Kilometrické banky a skupinové slevy. Nakonec usoudil, že je vše v pořádku, a o krátkou dobu později jsme již vystupovali na Hlavním nádraží.
Martin Koumák
(pokud si chcete osvěžit vzpomínky na lyžák před rokem, pořádaný na stejném místě, najdete reportáž tady)