Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Výlet do Zálesní Lhoty 27. - 29. 2. 2004

Kamna v Zálesní Lhotě Jak jistě víte (dokonce se to píše i tady na webu), na začátku února o pololetkách jsme si dělali výlet na hory, kde jsme si krásně zalyžovali. Někdo se sice flákal dole pod sjezdovkou, někdo pořád padal na snowboardu, někdo lámal hůlky u lyží, ale celkově to byl moc pěkný zážitek. A právě proto jsme se usoudili, že nám to ještě nestačilo a protože si ještě nikdo nezlomil ruku ani nohu, tak to musíme dohnat a zajet si na hory ještě jednou.

To byla myšlenka, která byla všeobecně pozitivně přijata, a brzy jsme se dohodli na datu, tedy zhruba o měsíc později, i na místě, což byla jistá chalupa v Zálesní Lhotě, mezi některými známá jako ‚Beverly‘ (přirovnání založené na značném rozdílu od Líziny chaty ve Strážném, zvané pro změnu ‚Jedová chýše‘). Kromě toho jsme se ještě dohodli, že, abychom si výlet opravdu užili, necháme pro jistotu mladší děti doma. Protože mladší účastníci našich akcí se, jak známo, vyznačují tím, že nechtějí chodit spát po večerníčku, vstávají někdy v šest ráno, kdy by slušný člověk měl mít před sebou ještě aspoň pět hodin spánku, podpalují domy, lámou tága a podobně. A ještě aby pro ně měl člověk připravovat nějaké hry, to už by se z toho mohl rovnou zbláznit. Takže abychom si taky trochu odpočinuli, usoudili jsme, že bude nejlepší protentokrát jejich výskyt omezit. (Neznamená to, že bychom je snad neměli rádi, samozřejmě že je máme moc rádi, jak vyplývá z předchozího odstavce, ale člověk si někdy opravdu musí odpočinout.)
Přestože jsme se všichni na výlet těšili, před odjezdem se ukázalo, že mnoho lidí jsou flákači a simulanti, kteří si na hory ani neberou lyže. Výmluvy byly celkem klasické, jako ‚vyvrknutý kotník‘, ‚něco s kolenem‘ a podobně. Na druhou stranu je pravda, že se našly i originálněji vymyšlené důvody, jako ‚exekutor, který zabavil peníze, takže není dost na lyžování‘, což si zaslouží ocenění.
Tentokrát jsme zvolili jiný způsob přepravy než obvykle, který byl umožněn jednak naším nižším počtem, větším procentem řidičů mezi námi, ale hlavně účastí Hipíka. Samozřejmě že se jednalo o přepravu auty. Konkrétně třemi auty. První, které vyjelo s předstihem, řídil pan Plch starší (otec Ondřeje), který zřejmě usoudil, že riziko podpálení jeho chalupy je příliš vysoké a proto pojede s námi (což bylo celkem oprávněné). Ve druhém autě jel Ondřej, Lenka, hromada batohů a hromada lyží. Na to, že to byla Felicie, vešlo se tam toho docela dost. A třetí byl samozřejmě Hipíkův vůz, ve kterém kromě Hipíka jela Vlaďka, Lucinka, já, Míša, Maruška a bohužel Řepa. První dvě minuty cesty probíhaly poklidně. Pak Řepa usoudil, že se asi nudíme, a že musíme hrát nějakou hru. Naštěstí si už nepamatuju, co to bylo za hru, ale museli jsme jí hrát z Prahy zhruba k exitu 25 na dálnici D11, s půlhodinovou přestávkou v nákupním centru na Černém Mostě, kde jsme nakoupili zásoby jídla na víkend. Pak se nám povedlo Řepu přesvědčit, že už opravdu hrát nechceme. Pak někdo přišel se skvělou myšlenkou, že by Řepa mohl vyprávět pohádku. To byl samozřejmě dobrý nápad z toho hlediska, že bychom pak nemuseli hrát žádnou Řepovu hru. Ale mělo to háček v tom, že aby Řepa mohl vyprávět, museli jsme asi tak dvacetkrát hlasovat, a to tak, že vždycky, když jsme už odhlasovali, že má vyprávět, tak Řepa prohlásil: „To neplatí, Vlaďka nehlasovala!“ nebo něco podobného. Nakonec se nám to ale povedlo, Řepa začal vyprávět, a tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí, například o lišce se zlatými kopýtky, o loupežnících, kteří založili školku, o devíti loukách, které vlastně byly jedna velká louka, a další a další neuvěřitelné věci.
Cesta naštěstí netrvala moc dlouho, a tak právě když Řepa vyprávěl o zlatém žralokovi, dojeli jsme k chalupě v Zálesní Lhotě, kde už nám zatopili Koumáci a Kuba, jedoucí v první skupině. To však nebylo na teplotě chalupy moc poznat, tak jsme zatopili, vybalili si věci ze zavazadel a navečeřeli se. Po večeři jsme se pozvolna přesunuli do krbovny. Pokud čistě náhodou neznáte Ondřejovu chalupu, tak krbovna je taková úžasná místnost v přízemí. Jak název napovída, je vybavená krbem a dají se v ní dělat takové příjemné věci jako sedět v křeslech, povídat si s přáteli, hrát na kytaru, číst knížky, hřát se u krbu a myslet na to, jak někdo jiný musí pracovat. Takže jsme taky tak poseděli, popovídali jsme si, Ondřej zkusil něco zahrát, a vůbec to tak příjemně ubíhalo. Po pracovním týdnu jsme ale byli všichni tak unavení, že jsme byli rádi, když jsme si šli lehnout. Martin Koumák byl dokonce tak unavený, že ráno vůbec nevstal.
Jinak ale bylo vše v pořádku, ráno jsme vstali s tím, že pojedeme na sjezdovku (kromě těch simulantů, kteří zůstali v chalupě a nechali si ujít takovou skvělou možnost zalyžovat si), ale objevil se jiný problém. Ohlásil se Alan, který v tom čase pobýval se svojí rodinou, Pinďou a Pinďovou rodinou na chalupě asi dvacet kilometrů od Zálesní Lhoty a zjevně usoudil, že stráví víkend radši s námi než s rodinou. A tak se rozhodl přijet ještě ráno a jet lyžovat s námi. Problém byl v tom, že, jak jsme zjistili, Alan nosí smůlu. Když přijel, Hipík najednou zjistil, že má v autě (na které jsme právě naložili lyže) vybitou baterii, a tak s ním nemůže jet na sjezdovku. Pak se ukázalo, že Ondřej, který ještě o chvíli dřív přišel dolů na snídani, spí nahoře v ložnici a nejeví známky toho, že by se chystal na sjezdovku. Tak si aspoň zbylí účastníci odnesli věci do aut (kupodivu jsme se jakž takž vešli i bez použití Hipíkova auta) a zrovna jsme se chystali odjet, když se Hipík telefonicky dozvěděl, že se mu vloupali do nového bytu. To už bylo opravdu trochu moc, ale nakonec jsme přes to všechno odjeli ke sjezdovce do Herlíkovic, kde jsme výhodně zakoupili permanentky na vlek a jeli lyžovat. Hipík prohlásil, že teď nemá na lyžování náladu a navíc čeká podrobnější zprávy, jak se to má s tím vloupáním, a tak pojede s Vlaďkou do Vrchlabí a s námi si dá sraz ve čtyři pod vlekem.
Poté co jsme vystáli fronty a zajezdili si, sešli jsme dolů k pokladně, kde na nás čekal Hipík, který nám šťastně sdělil, že neznámý pachatel se mu sice vloupal do bytu, ale naštěstí nic neodcizil, takže Hipík s Vlaďkou vzápětí ušetřené peníze z radosti projedli v restauraci ve Vrchlabí.
Když jsme přijeli do Zálesní Lhoty, hráli jsme různé zajímavé hry. Nejdřív to byla Koumákova německá hra jménem Ohne Furcht und Adel (Bez bázně a cti). Zajímavá hra, mimo jiné se líbila i Řepovi, který měl ale značný problém s jejím názvem, který vyslovoval různě, od „Ónur fur fun fádl“ po „Frum šun šun šábl“. Další hra, kterou jsme hráli, byl kent. Kent nejspíš znáte, ale tohle nebyl jen tak ledajaký kent, protože ho hrála Myška. Ta totiž zavedla takový způsob hry, kdy jakmile je na stole nějaká karta, tak po ní všichni hrábnou a začnou se o ní přetahovat, občas se karty házejí přes stůl spoluhráči a na stole většinou neleží žádná, protože Myška má zrovna o čtyři víc. Takže samozřejmě zpravidla vyhrávala Myška, až na případy, kdy vyhrál Řepa díky svým řepovitým znamením, které ostatní vždycky natolik udivily, že je Řepa používal docela s úspěchem.
Pak jsme se opět přesunuli do krbovny a provozovali tam činnosti, které se v krbovně obvykle provozují. Večer přijel i Pinďa, který nejspíš usoudil, že radši než se svojí a Alanovou rodinou bude s námi a Alanem.
V neděli ráno jsme si krásně přispali a lyžovat jsme už nejeli (kromě těch bláznů, kteří jeli někam na sjezdovku a nechali si ujít takovou skvělou možnost odpočinout si). A dopoledne (poté, co jsme asi v jedenáct vstali) jsme využili plodně hraním Hóne ruft fum pádl. Potom začala nepříjemná povinnost uklízení, což ale naštěstí proběhlo celkem rychle. Mezitím se uvařil oběd a po obědě nastal čas odjezdu.
Já osobně jsem odjel o něco dřív než ostatní, protože jsem se chystal ještě další týden strávit na horách, a tak jsem se jen přesunul vlakem z Martinic v Podkrkonoší do Trutnova. Ale podle všech zpráv proběhl i návrat ostatních účastníků výletu bez problémů. Dokonce ani nevím, kdo jel zpátky s Řepou, protože si kupodivu nikdo nestěžoval.

Matěj