Kronika akcí
Nastal říjen, den sedmadvacátý, obvyklý čas podzimních prázdnin, a stejně jako v minulých letech se i letos konal tradiční několikadenní výlet mimo Prahu, tentokrát do jihočeského Kovářova. Na sraze na autobusovém stanovišti Na Knížecí nás čekalo nemilé překvapení - ohromné množství lidí, kteří se tu evidentně nesešli jen proto, aby nám popřáli šťastnou cestu. Nastala tedy klasická zábava, kterou se počíná většina výletů mimo Prahu, a to boj o vhodná místa v autobuse (dopravce totiž z neznámého důvodu neprodává místenky dopředu). Podařilo se a s mírným zpožděním jsme mohli vyrazit. Každý se bavil, jak uměl nebo jak mohl. Jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že jsme nevěděli, kde přesně budeme vystupovat. Sice jsme s sebou měli vytištěný seznam zastávek, ale pes mu věř. Naštěstí jsme během jízdy navázali dobré styky s několika domů cestujícími lidmi, kteří nám slíbili, že nás včas upozorní. Svůj slib dodrželi a my se po téměř dvou hodinách mohli opět nadechnout čerstvého vzduchu.
Nandali jsme si batohy a vyrazili směrem, kde jsme tušili faru, která nám měla po nadcházející dny poskytnout střechu nad hlavou. No, řekněme že nebyl úplně správný, ale nakonec jsme stáli před zachovale vypadající budovou, před kterou nás očekával místní duchovní pastýř. Provedl nás naším dočasným domovem, řekl, co se smí, co ne, a nakonec instruoval Řepu, jak zacházet s kotlem. Poděkovali jsme, slíbili, že nic nerozbijeme, a rozloučili se. Následovalo rozdělování míst na spaní, zrekvírování zásob a posléze večeře.
Následující větě věnujte velkou pozornost. Na první pokus se nám podařilo rozlosovat si "anděla". Pokud chápete dějinný význam této události, výborně, pokud ne, obraťte se na Ondru Koumáka, který Vám sdělí, jaká je pravděpodobnost takového úspěchu.
Zpátky k programu. V pátek dopoledne jsme vyrazili k místnímu lesíku a strávili zde několik hodin hraním různých her, např. na schovávanou, na hloupou kuchařku a Řepovu hru (taková ta hra ve stylu honěné po skupinách z Bernartic). Následoval oběd, připravený šéfkuchařem Kubou Vokurkou a kuchtíkem Řepou. Budiž jim oběma vzdán nehynoucí dík za přípravu (téměř) veškerého teplého jídla po celou dobu výletu.
Po obědě (těstoviny s takovou tou omáčkou) se šlo na procházku po místní naučné stezce. Viděli jsme přírodně utvořenou bránu z kamenů (kam se hrabou táborové brány včetně té, kterou postavili červení:-)), čapí hnízdo na komíně bývalého pivovaru, kámen v podobě sfingy, hostinec U Lenina a spoustu dalších zajímavých věcí. Po návratu se děti rozdělily do tří družstev: jedno vedl Kuba Kalina a spolu s ním tam byli David a Valentýna, druhému šéfoval Kuba Markytán, jehož poslouchali Vojta s Markem, a třetí družstvo tvořila Melánie, Honza a Kačenka. Mimo družstva pak zůstali Řepa, Kuba, Koumáci, Lukáš a Veronika. Když byla takto ustanovena tři družstva, která si vymyslela jména (v uvedeném pořadí: Gumoví medvídci, Jamajské MKV a Chiquity), proběhla soutěž skládající se z deseti otázek, které se vztahovaly k zmíněným jevům podél naučné stezky. Následovala oblíbená soutěž navlečení co nejvíce kusů oblečení na jednoho člena, při které padl dosavadní rekord 42 kusy. Nový vytvořilo družstvo Gumových medvídků, které na Valentýnu navléklo 61 kus oblečení (připomínám, že český rekord je 123 kusy, tj. jen zhruba dvakrát víc). Pak se pomalu šlo spát. V sobotu dopoledne jsme hráli hry na farní zahradě, mimo jiné hutututu, cukr káva limonáda a podobně. Protože jsme měli ustanovená družstva, hrálo se na body. Následoval oběd (guláš) a po obědě se jednotlivé skupinky vydaly do Kovářova a okolních obcí. Každá skupinka dostala do začátku jednu čokoládu a tu měla od místních za něco vyměnit, novou věc pak vyměnit za další a tak dále. Účelem hry bylo provést co největší počet výměn.
Když se děti vrátily, dostaly hrozně vynadáno, že přišly o hodinu později. Zarazilo je to, ale nakonec to akceptovaly a nechaly si v rámci každé skupinky udělit dva trestné body. Pak začaly líčit, co všechno prožily. Kdo to neslyšel, o hodně přišel. Kuba Kalina prý s díky odmítl od jednoho pána stodolu, kterou mu tento chtěl věnovat za nějakou cetku, a Melánie musela přesvědčovat jednu místní paní, že opravdu, ale opravdu není Svědkyně Jehovova. Korunu všemu nasadili oba Kubové, kteří ve jménu Campamenta zabrali kus pole. Pochlubili se, že už jim někdo volal ohledně koupě, pak se ovšem ukázalo, že to byl David. Máme tedy v okolí Kovářova kus dobrého pole.:-)
Porota poté vyhlásila celkové výsledky: celkovými vítězi se stali Gumoví medvídci, krásné druhé místo obsadil tým Chiquit a na čestném třetím místě se umístilo družstvo Jamajské MKV. Všem byly předány hodnotné ceny a pak byly děti poslány spát.
V noci je pak Lukáš vzbudil a zavedl kamsi na okraj vesnice. Zde pak děti šly po jednom po svíčkách, strašeny hrůzyplnými zvuky lesa. U brány kdesi uprostřed tohoto hlubokého lesa na ně čekala zvláštní postava, která dětem vysvětlila, že se jejich vedoucí ocitli v jakési časové smyčce či co a zkrátka že se posunuli v čase. Děti se pak poklonily bráně času, čímž byl tento časový paradox napraven. Další z postav pak děti odvedla zpět na faru.
Předpokládám, že tušíte podstatu věci: v noci ze soboty na neděli se měnil čas, tak jsme to dětem tímto způsobem připomněli, aby se nedomáhaly ráno snídaně o hodinu dřív, jak se to vždycky dělo v minulých letech.:-)
Ráno jsme šli na místní ranní mši. Mnohým se nelíbila Lukášova instrukce ohledně míst k sezení
(místní sem chodí padesát let a sedí pořád na jednom místě, tak mu to místo teď nemůžeme zabrat, čili se připravte na to, že budeme stát), když jsme však spatřili plný kostel, bylo jasné, že jakékoli instrukce byly zbytečné, protože bychom si stejně neměli kam sednout. Po mši jsme se vrátili na faru a zahájili nejneoblíbenější činnost: úklid. Přes několik konfliktů a nehod jsme se nakonec sbalili, vše po sobě uklidili, vyluxovali, umyli, vydrhli a vyrazili na autobusovou zastávku. Zde nás Lukáš nechal předběhnout téměř celou vesnicí, ale nakonec to zas moc nevadilo, protože po pár zastávkách se většina lidí přesunula na
přímej rychlejší do Prahy, řečeno slovy pana šoféra. Unavení, ale spokojení jsme se v nedělní podvečer vrátili na Smíchov.
Martin Koumák
Fotografie
zde
