Kronika akcí

Výlet do Kutné Hory 18. 2. 2006

Náš slavný výlet do Kutné Hory začal, jak jste se již na webu mohli dočíst, srazem na Hlavním nádraží u pokladen. Postupně se s větším či menším zpožděním dostavili všichni účastníci, a tak bylo pár minut před odjezdem vlaku možno přesunout se na nádraží a kupodivu jsme ani nemuseli nastupovat za jízdy. Ve vlaku se povedlo najít přiměřený počet volných míst, a tak i cesta probíhala vcelku poklidně. V Kutné Hoře na nádraží jsme vystoupili a přestože přímo před ním některé zaujal autobus s lákavými nápisy "Touristbus" a "centrum", vyrazili jsme z nádraží do centra pěšky, protože přece se nebudeme jen tak vozit autobusem - na tábor se musí trénovat. A pak, z kutnohorského hlavního nádraží je to do centra "jenom asi tak kiuák", jak se děti dozvěděly na svoje otázky, jak je to daleko.
Vyrazili jsme tedy z nádraží a naším prvním cílem byla kostnice v Sedlci, která se vyznačuje velkým množstvím turistů a ještě větším množstvím kostí, které jsou poskládány do různých tvarů od velikých pyramid přes funkční lustr až po erb rodu Schwarzenbergů. Návštěva kostnice sklidila úspěch, Řepa Junior dokonce projevil takový zájem, že spustil alarm, ale nakonec se naše návštěva v kostnici obešla bez vážnějších následků; pyramidy stále stojí, a dokonce jsme tam ani nikoho z účastníků nenechali na doplnění zásob kostí. Při odchodu z kostnice se objevily hlasy, že bychom se mohli nasvačit. To by sice samo o sobě nebyla úplně špatná myšlenka, ale vzhledem k tomu, že do samotného centra nám ještě zbýval dobrý kiuák cesty, bylo lepší nejdřív urazit cestu a svačinu si nechat do centra.
Vydali jsme se tedy kolem krásného velkého sedleckého klášterního chrámu a dál po hlavní ulici směrem k centru. Po cestě se postupně množily otázky "Kdy už tam budem?" nebo "Jak je to daleko?" a někteří dokonce nebyli spokojeni ani s odpovědí "Už jenom tak kiuák". Nakonec jsme ale přes všechno reptání do centra skutečně dorazili a zastavili jsme se ve Vlašském dvoře, kde jsme u kašny rozbili tábor (ačkoliv tábor není úplně to pravé slovo ...ale řekněme třeba svačiště), čímž popularita vedoucích značně vzrostla. Zatímco jsme svačili, začali se někteří zajímat o obsah kašny, což v tomto ročním období kupodivu nebyla voda, ale vrstva ledu na dně a zejména pak mince různých cizích států, od Španělska až po Rusko.
Když jsme dosvačili, přesunulu jsme se z Vlašského dvora okolo kostela svatého Jakuba, Hrádku a Jezuitské koleje ke katedrále svaté Barbory. Zaobdivovali jsme gotickou architekturu, obešli jsme chrám a za přiměřené vstupné jsme se podívali i dovnitř, kde jsme si řekli několik zajímavostí, například že svatá Barbora byla patronkou horníků (ačkoliv se ukázalo trochu jako problém zjistit, kdo vlastně ta Barbora jinak byla a proč se stala patronkou horníků), co to znamená, že je chrám pětilodní, nebo že se dvakrát měnil tvar střechy.
Jak to už tak bývá, zejména v zimě, nebylo v chrámu zrovna teplo. Ani venku to nebylo o moc lepší, a tak jsme se rozhodli zahrát si pro zahřátí nějaké hry. Hry byly sice zajímavé, ale nezahřály nás dost, a proto jsme usoudili, že lepší bude jiný způsob zahřátí - návštěva nějaké příjemné cukrárny - a vydali jsme se proto směrem k hlavnímu náměstí. Po cestě ale ještě některé účastníky zaujaly stromy před Hrádkem, na které se dalo velice dobře lézt. A aby se tam nelezlo jen tak, zahráli jsme si ještě jednu akčnější hru, jménem "Oheň, voda, medvěd", doprovázenou nechápavými pohledy kolemjdoucích turistů.
Nakonec jsme dorazili na náměstí a hned zakotvili v jednom místním podniku, kde jsme se dali do spotřebovávání zásob dezertů a teplých nápojů. Atmosféra byla natolik příjemná a my byli natolik zabráni do konzumace, že jsme si ani neuvědomili, jak utíká čas, až se najednou náhodným pohledem na hodinky ukázalo, že nám za chvilku jede vlak. A tak pohodu vystřídal spěch, rychle jsme zaplatili útratu, vyšli ven na náměstí a dali se do stíhání vlaku. Cesta byla ještě zpestřena tím, že ti experti, kteří se rozběhli dopředu jako první, několikrát suverénně zahnuli do špatné ulice, čímž cestu zrovna neurychlili. Naštěstí jsme se nemuseli vracet zpět na Hlavní nádraží, ale směřovali jsme na stanici Kutná hora město, která je k centru o dost blíž. Proto se nám povedlo doběhnout k vlaku relativně včas a s přijatelnými ztrátami. Sice jsme pak na cestě do Prahy ještě dvakrát museli přestupovat, ale jinak proběhla cesta celkem příjemně a na pražské Hlavní nádraží jsme dorazili na čas.
Fotky zde.