Kalendář akcí

leden

31 - 2úno Pololetní prázdniny pro děti od 9 do 15 let

Facebook


Kronika akcí

Podzimní prázdniny 25. - 29. 10. 2006

Tak jako každý rok, i letos jsme naplánovali několikadenní výpravu na podzimní prázdniny. Jako jistý problém se ukázalo místo – zatím se zpravidla jezdilo na spřátelené fary v různých českých vesnicích, případně určitou jistotu tradičně představovala chalupa v Zálesní Lhotě. Letos se ale stále nějak nedařilo pobyt na žádné faře dohodnout, a ani se Zálesní Lhotou to letos nebylo ideální.

Neočekávaný příbytek

Až pár dnů před naplánovaným odjezdem kdosi přišel s invenčním nápadem, že přece i já mám chalupu v Krkonoších, a že bychom se mohli vydat tam. Já jsem sice poctivě poukázal na to, že se tam večer skoro nedá dostat, ve vesnici není funkční obchod, kostel, ani jiná základní vybavenost, a že patnáct lidí se k nám asi nevejde, ale když se ukázalo, že naše chalupa je asi jediná možnost, kam jet, nemohl jsem dále zapírati a uznal jsem, že to tedy snad nějak půjde. A to jsem ještě netušil, že nakonec se nás tam bude muset vejít dokonce devatenáct. A tak jsme se ve středu k večeru sešli na Černém Mostě na autobusovém nádraží a posléze vyrazili na cestu autobusem do Trutnova.
Jak už jsem předeslal, cesta to byla poněkud komplikovaná. Vyrazili jsme ve složení: Vojta a Kačenka Bendovi, Standa Chyba, Tomáš Růžička, Marek Kozlovský, Anička Čadilová, Kuba Markytán, Karolína, Melánie, Veronika, Řepa, Míša a já. Prozíravě jsme si zakoupili místenky, takže v autobuse si většina z nás sedla. Ačkoli ne úplně všichni, protože někteří se přihlásili teprve toho dne, a tím pádem náš počet trochu převyšoval množství předem zakoupených místenek. Nicméně cesta autobusem byla ještě ta pohodlnější část z celé výpravy. V Trutnově jsme se přesunuli z autobusového nádraží na vlakové a následně odjeli tři stanice motoráčkem společnosti Viamont na konec Trutnova, odkud ale k naší chalupě na Babí zbýval ještě dobrý kiuák cesty (konkrétně asi 3.5 km). Aby to ale nemuseli šlapat všichni včetně malých dětí s batohama, zavolali jsme si pomoc v podobě jednoho místního taxikáře, který nadvakrát odvezl malé děti s doprovodem a tolika batohy, kolik se jich tam vešlo. Když pak zbytek lidí dorazil pěšky, v chalupě už bylo zatopeno a čaj se vařil, takže si nikdo nemohl na nic stěžovat.
Po lehké pozdní večeři se děti ubytovaly ve velké ložnici v podroví a po pohádce v kombinovaném podání několika lidí šly spát. My starší jsme ještě nějaký čas připravovali program na zítřek, který zahrnoval různé zprávy, rozstříhané dopisy, balónky a podobně, ale po namáhavé cestě jsme se posléze také rádi uložili k spánku.

Ovce a pavouci

Ráno jsme se probudili do krásného podzimního dne. Po snídani si někdo všiml velkého pavouka, který seděl na své pavučině u okna. Nějaký čas se vedl spor o to, jestli ho máme vynést ven nebo ne, ale nakonec jsme ho nechali tam, kde byl, protože si tam tak v klidu seděl schovaný za vázou s květinami a nikoho neobtěžoval. Dokonce se ani nesmál Veronice, což občas pavouci dělávají, a tak jsme usoudili, že si zaslouží zůstat. V dalších dnech se pak stal oblíbeným předmětem pozorování.
Dopolední program spočíval hlavně ve výpravě do lesa pro dřevo, jelikož večeře se měla opékat na ohništi. Do lesa to byl kus cesty, ale všichni si naložili důkladně, aby nám pak u ohně nic nechybělo. Standa se dokonce vsadil s Vojtou, že donese velký náklad dřeva z lesa až do chalupy bez zastávky. Inu, vyhrál. Výprava měla navíc zpestření v podobě dvou ovcí, které zřejmě měly náhodou něco důležitého na práci zrovna v tom lese, kam jsme šli pro dříví. Každopádně chvilku po tom, co do toho lesa zašli Marek s Tomášem, kteří samozřejmě museli jít všude první, se ozvalo šustění, praskání a dupání a z lesa vyběhly zmíněné dvě ovce. Ani se jim nedivím; potkat v lese náhodou takové dva Řepáky, utíkal bych taky. Ovšem ty dva to setkání asi taky docela zaskočilo. Nahlas prohlašovali, že s ovcemi už po zbytek podzimek nechtějí mít nic společného; toto jejich přání však nemělo být vyslyšeno. Nicméně nepředbíhejme.

Balónky ve vsi

Po cestě zpátky jsme ještě narazili na jednu velice zajímavou věc: U sousední chalupy byl na plotě jakýsi útržek oranžového papíru. Děti začaly pro jistotu prozkoumávat okolí a brzy takových útržků našly víc. Když si je přinesly do chalupy a poskládaly dohromady, zjistily, že je to něčí zápis z deníku, ve kterém se dotyčný zmiňoval o nějakém talentovaném chlapci jménem Giotto, který někde v okolí bydlí a mohlo by prý z něj něco být, dokonce by ho i pisatel vzal k sobě do učení, ale jeho otec místo toho chce, aby Giotto pásl ovce. To byla samozřejmě závažná věc, ale jelikož jsme neznali žádné další podrobnosti, bylo rozhodnuto o odpoledním programu – budou se shánět další informace o Giottovi. Aby to šlo lépe, rozdělily se děti na tři skupinky. Protože navíc během dne dorazila Markéta s Kubou Dolejšem, vypadalo složení skupinek takto: Melánie + Anička + Tomáš, Karolína + Kuba D. + Marek + Kačka, Kuba M. + Markéta + Vojta + Standa.
Po obědě vyrazili po vesnici a brzy získali první úlovky: Papíry s různými užitečnými informacemi byly rozmístěny porůznu ve vesnici a byly označeny různobarevnými balónky, takže byly už z dálky vidět, jen několik jich bylo umístěno na trochu obtížněji dostupných místech, ale i přesto se je podařilo získat.
Ze všech těchto informací pak vyplynulo, že Giotto vlastně byl slavný malíř, který žil v Itálii ve 13. století a jeho umění znamenalo významný přelom od středověkého umění k renesanci. Jednoznačně jsme se shodli na tom, že takový významný člověk si zaslouží naši pomoc, protože jak by to vypadalo, kdyby se z něj snad místo nejvýznamnějšího malíře své doby stal pasáček ovcí? Prozatím ale byla na programu hlavně večeře, na kterou jsme se už všichni těšili. Rozdělali jsme před chalupou oheň, vyrobili pruty, nabodli na ně buřty a mohli jsme začít opékat.
Večeře všem chutnala a u ohně se sedělo pěkně, ale přece jenom už nebylo léto, konec října je konec října, a tak jsme se po nějaké době rádi zase přesunuli do chalupy. Tam jsme pak hráli různé zajímavé hry, jako například hádání předmětů, které ostatním popisoval jeden člověk podle toho, co nahmatal v tašce, a pak tradiční oblékání maximálního počtu kusů oblečení na jednoho člověka. Rekord letos překonán nebyl, skončilo se na nějakých čtyřiceti kusech; zato ovšem bylo dosaženo jiné zajímavé věci, a to dvou vítězů – Kačenka a Tomáš skončili se stejným výsledkem.

Skopové umění

Dalšího dne se před chalupou objevil nějaký chlapec a brzy bylo jasné, že to je Giotto, který potřebuje, aby mu děti s něčím pomohly. Ztratila se mu totiž ovečka z jeho stáda a pokud ji nenajde, tak mu prý otec už nedovolí malovat si. Děti samozřejmě souhlasily s tím, že mu pomůžou, a Giotto jim poradil, že jednou se mu už ztracená ovečka sama vrátila, když nakreslil na skálu obraz ovce, a že by tedy děti mohly něco takového taky zkusit, zatímco on ještě bude hledat.
A tak dopoledne každá ze tří skupinek vytvářela jednu ovci. Protože ale asi nikdo z nás není tak dobrý malíř jako Giotto, usoudili jsme, že lepší bude, když se vyrobí ovce trojrozměrné, tedy z přírodních materiálů ve skoroživotní velikosti. A výsledky práce opravdu stály za to, jak se můžete přesvědčit ve fotogalerii. Giotto se na nás později přišel zase podívat, pochválil ovce a vybral tu nejlepší.
Zatím také dorazil Martin Koumák, který sice dojel autobusem přímo na Babí, ale zato měl cestu ještě trochu zpestřenou tím, že autobusák mu nezastavil na zastávce kde měl, protože mu Koumák nedal znamení, a to i přes to, že daná zastávka na znamení nebyla. Martin tedy vystoupil na konci vesnice a hned se rozhodl poslat na nespolehlivého autobusáka stížnost, což je jistě oprávněné, ačkoli by se dalo čekat, že když člověk pochází z Velké Ohrady, nebude mít s venkovským autobusem problémy.

Podivný hříbeček

Odpoledne byly na programu různé hry, ale protože počasí venku se poněkud zkazilo, museli jsme s nimi opět zůstat v chalupě. Přesto jsme měli ještě jedno zpestření: Zrovna když Karolína začala vysvětlovat zajímavou hru se lžičkou a korunou, zpozorovaly děti na louce nějakou další postavu. Byl to nějaký pocestný s ranečkem; když jsme ho pozvali dovnitř, tak se nám představil jako dědeček Hříbeček. Cestuje prý po kraji a sbírá starý papír. Za to, že jsme mu uvařili čaj, dal nám dva papírky, které jsou mu prý k ničemu, protože jsou tak malé, že ve sběru by za ně nic nedostal. Zato nám se náramně hodily – zjistili jsme z nich totiž, kdo vlastně psal tu zprávu, kterou jsme našli roztrhanou předešlého dne ráno. Byl to malíř Cimabue. Od dědečka jsme se ještě dozvěděli, že Cimabua zná a když ho potká, tak ho za námi může poslat, pokud chceme. Ale doporučil nám ještě udělat si vizitky, abychom se mohli umělci řádně představit. A protože je to malíř, tak by ty vizitky měly být samozřejmě nakreslené.
Dědečkovi jsme pěkně poděkovali, a když odešel, dali jsme se do výroby vizitek. Každý nakreslil na malý papír něco, co ho nejlépe vystihuje. A abychom mohli dobře posoudit, jak dobře se nám povedlo vizitky vyrobit, udělali jsme to anonymně, všechny vizitky se pak očíslovaly a každý se snažil poznat správně všechny autory. Příjemná výhoda této hry byla v tom, že každý měl jistý jeden bod za svou vlastní vizitku. Zato s těmi ostatními byl často problém a některé z nich se nepodařilo správně zařadit skoro nikomu, zatímco jiné byly velice výmluvné. Například ta se sklenicí znojemských okurek, slávistickým dresem, kalichem a Mistrem Janem Husem. Že neuhodnete, kdo ji vyrobil?

Šňůry a voda

Brzy následovala večeře a mezitím jsme hráli ještě různé další vtipné hry, jako například jistou záležitost, která je vlastně spíš hlavolamem než hrou a spočívá v tom, že se dvěma lidem jistým způsobem provázkem svážou ruce, takže zdánlivě nemůžou od sebe a jejich úkolem samozřejmě je vyprostit se, a prostě se to těžko popisuje, takže jestli to neznáte, budete si to muset někdy vyzkoušet sami. Mimochodem, tentokrát na správné řešení problému žádná dvojice nepřišla, takže je dobrý námět na zábavu pro příště.
Jenom někteří experti, místo toho aby si taky vyzkoušeli vyřešit hlavolam se šňůrkami, leželi na gauči, popíjeli a dobře se bavili.
Večer měl ještě navíc malé zpestření: Přestala téct voda. A naše zásoby porůznu v lahvích činily asi tak jeden litr. Po kontrole vodovodu v chalupě jsme vyrazili k sousedům, abychom zjistili, zda se absence životodárné tekutiny týká jen naší chalupy, nebo je to nějaký širší problém. A dostalo se nám odpovědi, která nás moc nepotěšila: Už několik týdnů se to prý na Babí stává, že na den nebo dva přestane téct voda, protože v horách mají nějaký problém se zdrojem. Tak jsme se vrátili do chalupy s vyhlídkou na to, že zítra budeme shánět vodu, což by byl o to větší problém, že byl zrovna jako naschvál nějaký svátek, takže s autobusy a obchody by to byl docela problém. Naštěstí ale po asi dvou hodinách krizového stavu voda zase začala téct, jako by se nic nestalo. Pro jistotu jsme si ale naplnili všechny lahve, které jsme našli.

Osvobozená ovce

Po nějakém čase se děti uložily ke spánku, samozřejmě s nezbytnou pohádkou. Ale spánek jim moc dlouho nevydržel, protože v noci je někdo začal budit. Ano, konala se bojovka. Když děti sešly dolů, zjistily, že tam sedí malíř Cimabue, který se s nimi přivítal a přijal jejich vizitky. Po chvíli se objevil i Giotto, který se s Cimabuem už dohodl, že by chtěl k němu do učení, ale bohužel je tu problém, protože jeho ovečka se ještě nenašla. Ale zahlédl ji, a tak by rád děti ještě jednou požádal o pomoc s hledáním, protože už je pozdě a on musí domů. Ukázal jim, kudy běžela podél lesa, a děti se vydaly tou cestou. Z lesa se ozývaly strašidelné zvuky, občas dokonce vyběhla nějaká podivná bytost, ale všichni v pořádku dorazili na kopec, kde se shromáždili, protože kus před sebou viděli světlo. Po chvilce opatrného sledování situace vyšlo najevo, že tam pod stromem sedí u svíček dva tuláci, kteří chytili Giottovu ovečku a právě se chystají rozdělat oheň, na kterém by ji upekli. To samozřejmě děti nemohly dopustit, a tak se vrhly na oba tuláky, kteří překvapeně utekli a ovečku nechali na místě. Děti se tak mohly úspěšně vrátit do chalupy a uložit se znovu k spánku.

Přes hory a kolem hor

V sobotu byla hlavním programem dopoledne příprava cibule a před polednem se vyrazilo na výlet, zatímco šéfkuchař Kuba s použitím zmíněné cibule vařil guláš. Výlet byl pěkný, zpestřený klasickými hrami bomba a povodeň. Udělali jsme si pěkný okruh po okolních kopcích, okolo velkého bunkru, malé rozhledny, chaty Vebrovky, kde jsme se navzdory nápisům „Otevřeno“ a obrázkům šálku kávy nedostali dovnitř, ale zato jsme aspoň viděli stádečko koz, které tam chovají. Protože podzimní příroda byla krásná a protože chodit zpátky stejnou cestou není ono, vydali jsme se nazpátek trochu oklikou. Na jednom rozcestí jsme zjistili, že se Řepa někde zapomněl, tak jsme na něj čekali a zatímco dospělí řešili různé závažné otázky, děti dostaly důležitý úkol – složit na zemi z klacků šipku jako vzkaz pro Řepu, aby šel správnou cestou.
Když jsme se utrmácení z výletu vrátili do chalupy, už nás tam čekalo příjemné uvítání v podobě guláše. A nebyl to jen tak nějaký guláš, ale naprosto vynikající výsledek neobyčejného kuchařského umění, udělaný dokonce ve dvou verzích, podávaný podle libosti s různými přílohami, no bylo to prostě luxusňoučké.
K večeru bylo ještě potřeba zařídit jednu věc – ráno dostaly děti od Giotta zprávu, že ho najdou touhle dobou na bunkru kousek nad chalupou. Tak se tam všichni vypravili a předali Giottovi ovečku, čímž konečně vyřešili jeho problém a umožnili tak, aby se učil u Cimabua a následně se stal jedním z největších malířů.
Večer se zase hrály hry, Karolína znova vysvětlila zajímavou hru se lžičkou a korunou (v tomto případě tedy dvacetikorunou) a tentokrát nás od ní ani žádný dědeček hříbeček nevyrušil, takže jsme si jí mohli v klidu užít. Dále pak bylo na programu například městečko Palermo, kde jsem se bohužel stal, jsa ctihodným občanem, hned první noci obětí sprostých vrahů.

Poslední etapa

V neděli jsme vstali brzo a program už bohužel nebyl zdaleka tak příjemný, jako předchozí dny – během dopoledne bylo potřeba sbalit si věci, uklidit chalupu, připravit oběd, najíst se a krátce po poledni vyrazit. Přestože z Babí jezdí i autobus, bylo i tentokrát nutné velkou část cesty do Trutnova ujít pěšky, a to kvůli okolnostem při kupování místenek v pátek. Už na začátku našeho pobytu jsme se totiž shodli, že bude dobré nakoupit místenky i na cestu zpátky, ale jezdit v pátek nebo v sobotu na autobusové nádraží do Trutnova by bylo trochu náročné, takže jsme pověřili Koumáka, aby místenky na zpáteční cestu koupil v Praze, ještě než v pátek vyrazí do Trutnova. Tak se také stalo, ale dodatečně jsme zjistili, že to nejsou místenky na ten autobus, kterým jsme chtěli jet původně, ale na dřívější, protože babka za sklem nedokázala najít správný spoj, tvrdila že neexistuje a nakonec prodala místenky na dřívější. Problém ovšem byl, že autobus z Babí do Trutnova, který by navazoval na autobus z Trutnova do Prahy, kterým jsme původně chtěli jet, už nenavazoval na autobus z Trutnova do Prahy, na který jsme měli koupené místenky.
A protože z Babí do Trutnova dřív žádný další autobus nejel, nezbylo nám nic jiného, než to dojít pěšky. Tedy kromě Kuby, který se vymluvil na to, že je invalida, mě, který jsem se vymluvil, že se musím postarat o chalupu, a několika batohů, které se na nic nevymlouvaly, ale i tak jsme je vzali do party. V této sestavě jsme opět využili služeb místní taxislužby, ačkoli tento řidič už nebyl tak pohodový jako ten minulý. Ještě než jsme definitivně opustili chalupu, zrovna když jsme začít mýt nádobí, měli jsme malé zpestření v podobě toho, že opět přestala téct voda. Naštěstí jsme prozíravě měli už nastřádané nějaké zásoby, a tak bylo možné nejhorší pozůstatky našeho vaření zlikvidovat.
Když jsme dorazili do Trutnova, nakoupili jsme v místní Delvitě zásoby na cestu a zanedlouho už přijel náš atobus. Sice na jiné stanoviště než měl, ale byl tam a uznal nám naše místenky, což bylo hlavní. Spokojeně jsme tedy nastoupili a po pohodlné cestě, kterou většina z nás prospala, jsme o pár hodin později dosáhli Černého Mostu. Všichni jsme to ve zdraví přežili a naše chalupa snad taky, i když to bude ještě potřeba ověřit. Ale celkem by se to hodilo, abychom tam časem mohli uspořádat zase nějakou další akci.
Matěj

Fotky najdete tady.