Dodnes mi není jasné, jak se organizátorům povedlo načasovat příjezd tak přesně, abychom narazili na nezatvrdlý beton - skončila v něm nejen malá Anička, ale i Standa Synek.
Lanovka nám ušetřila výstup po sjezdovce, dál jsme ale museli po svých. Po krátké převlékací pauze v chatě jsme ihned vyrazili na procházku. Cestou jsme hráli různé hry a házeli jsme po sobě sněhové koule uplácané ze zbytečků sněhu. Jednou z her byla také soutež o nejkrásnější suchou kytici. Na konci cesty jsme byli rozděleni do dvou skupin, abychom mohli hrát týmové hry. Cestou zpět už jsme žádné hry nehráli.
Jakmile jsme v chatě objevili ping-pongový stůl, téměř natrvalo jsme jej obsadili (pochopitelně s výjimkou nočních hodin). V tomtéž patře se nacházel stolní fotbal (Vokurkou přezdívaný „kalčo“), ten bylo však zapečetěný izolepou, a tak jsme ho radši nechali na pokoji. V těch vzácných chvílích, kdy se někomu povedlo odtrhnout nás od ping-pongu, jsme hráli různé hry ve společenské místnosti. A pak veeečerkáááááá…
Nevydechli jsme si ale ani v noci. Každý z nás až na malé děti byl vzbuzen a poslán za úkolem: šli jsme po cestě, kde jsme našli nějakého podivína. Ten nám řekl o své zemi - jaká bývala krásná, jaká je teď a jak bychom mu mohli pomoci. A pak jsme byli posláni zpět.
Ráno po probuzení v sedm jsme zkoušeli Vokurku přemluvit, abychom mohli jít hrát ping-pong, ale nesvolil. Nasnídaní jsme se vydali do kostela. Cesta byla dlouhá, protože jsme šli celou sjezdovku pěšky. Ale vyplatilo se to, protože jsme kus cesty na konci váleli sudy, teda jen vybraní jedinci (Tomáš, Standa a já). Pak jsme dorazili do kostela.
V kostele byla trochu nuda.
Po cestě z kostela Koumák rozhodl, že máme hlad a že půjdeme na polévku do restaurace. V restauraci u nádraží jsme si všichni dali horu ovocných knedlíků - byly sice jen čtyři, ale byly to opravdu knedlíky hodné velkých jedlíků. Když to většina z nás zdolala, vypravili jsme se na cestu zpět do chaty. Ta byla podobná předcházející cestě do kostela, nicméně vedla tentokrát bohužel do kopce, což bylo nepříjemné a také jsme nemohli válet sudy :'-(
Když jsme se vydrápali nad sjezdovku, ještě nás čekala oklika. Avšak oklika se mému týmu trochu vyplatila, protože jsme dostali indicie potřebné k záchraně země. V chatě jsme už jen hráli ping-pong a šlo se spát.
Největší jásot příštího rána patřil nově zprovozněnému fotbálku. Pak jsme se opět vydali na cestu, při níž jsme měli sbírat další indicie.
Bylo jich však hodně málo a byly umístěny na kůlech, které vedly podél cesty a určovaly trasu pro případ zasněžení. Když bylo Lucinkou potvrzeno, že už k hledání žádné papírky nejsou, zašli jsme do hostince na horký čaj. Já jsem zpočátku nedokázal rozpoznat chuť čaje od chuti horké vody, ale jakmile jsem uviděl dosud nerozbalený čajový sáček na podšálku, došlo mi, kde dělám chybu.
Po dopití čaje jsme se vydali do tmy a deště s cílem chata, vedla to Lucinka. Deštěm jsme šli skoro hodinu. Úplně promrzlí jsme se v chatě převlékli a okamžitě jsme šli hrát „kalčo“. Chtělo se nám jít hrát i bez převléknutí, ale zlý Vokurka nám to nedovolil :-(
Další den jsme šli na plánovaný výlet. Cílem byla jakási vesnice, jméno si už bohužel nepamatuji. Ve vesnici jsme zašli do hospody na čaj, ale kofola byla stejně žádanější.
V hospodě jsme potkali spolubydlící z Petrášky a od nich jsme dostali nabídku odvezení autem. Takto jsme dojeli až k „téčku“ (křižovatce příjezdové cesty s pěšinou), odkud jsme museli jít pěšky. Už to ale nebylo daleko.
Hádanka pro čtenáře: kam jsme zamířili hned po návratu?
Správně, k fotbálku.
Já a Tomáš jsme hráli proti Vokurkovi a Honzovi Šafránkovi. Měli v kalhotách! Sice první tři góly dali oni, ale pak jsme se vzchopili a dohnali jsme je. Řekl bych, že měli staženej zadek už v tu chvíli. Dali gól, my taky, pak oni tři, my dva, pak oni dva. A v tu chvíli to bylo nejnapínavější, všichni řvali jak na lesy, my jsme dali čtyři a pak jsme se rozhodli, oni by byli strašný chudáci, navíc by si s námi už nikdy nezahráli, a tak jsme je nechali vyhrát... Skončilo to 9:10. Bohužel jsme podlézali stůl :-(, ale víme, že si s námi rádi zahrají znovu.
No a pomalu se blížil konec.
Tak jsme si všichni zabalili a vyrazili na nádraží. Bohužel pršelo. Hodně pršelo. Všichni jsme měli úplně promočené boty. Zase jsme šli po kluzké sjezdovce. V běhu jsem uklouzl na blátě, Anička uklouzla hned po mně a pak už to jelo: kluci spadli všeho všudy asi dvanáctkrát a holky asi třikrát, ale kluci to už potom brali spíš jako závody. Já jsem šel v kraťasech a tak mi jako jedinému tekla krev. Možná taky proto, že jsem zkoušel jet po břiše, ale nešlo to.
Na nádraží v čekárně jsme se převlékli a nasedli do autobusu.
Konec byl standardní, Matička Praha a vlídná náruč rodin.
Naviděnou přístě!
Marek
Fotky zde