Pro nás, kteří jsou o víkendu zvyklí vstávat ne dřív než v poledne, jsme se sešli v brzkých ranních hodinách, a to v 9:45 u brány do břevnovského kláštera. Jelikož se Řepa neúčastnil dětské části hry, a tudíž se nemusel na sraz dostavit, nikdo nepřišel pozdě a hra zase jednou začala včas.
Přišla za námi Ingrid, která měla v plánu nám říct něco o břevnovském klášteře a předala nám dopis, který jsme měli otevřít pouze v případě nouze. Bohužel nám toho moc říct nestihla, protože jí přímo před našimi překvapenými zraky unesli služebníci zlého Erika, který toužil po elixíru prodlužujícím život. To jsme se dozvěděli z dopisu, který jsme ihned otevřeli, protože jsme v nouzi opravdu byli. Dále v dopisu stálo, že se máme rozdělit na dvě skupiny, podle toho jak chceme, z čehož jsme byli nadšení. První (běhací) skupinu vedla Péťa se Standou a druhou (intelektuální a neběhací) vedla Anička a Honza Šafránek. Většina si stoupla k druhé skupině, protože se nikomu (překvapivě) nechtělo běhat. Nakonec ale Péťa svýma uhrančivýma očima stáhla některé do svých spárů. Nebo to snad bylo jinak?
Ale ať to bylo, jak chtělo, vydali jsme se na dvě různá místa, na něž odkazoval dopis. Jelikož ale nemám schopnost rozdvojovat se, nevím, co dělala první běhací skupina, a tak budu popisovat, co se stalo nám. Měli jsme se dostat k telefonní budce na určitém místě, které snad nemusím jmenovat. Jakmile jsme se k němu přiblížili, jako zázrakem, nebo pomocí moderní techniky, se rozdrnčel. Do sluchátka řekl tichý hlas, kam a v kolik se máme dostat. A tak jsme tam jeli.
Pár metrů od dětského hřiště jsme potkali Artura, jednoho ze dvou, který se nám podepsal pod dopis. Řekl nám, že je správce majetku Alexandry, která v daleké minulosti vypila již zmíněný lektvar. Řekl, že nám něco dá, pokud zjistíme co nejvíce informací o strahovském klášteře, kam jsme výjimečně došli pěšky. Z desky, která byla přidělaná ke klášteru, jsme si však nestačili opsat ani kousek, a už na nás vyběhlo vojsko zlého Erika. Poněvadž jsme neměli gumy a stužky, se kterými bychom je určitě porazili levou zadní, museli jsme se dát na útěk.
Artur se netvářil moc nadšeně, když jsme mu přečetli, co jsme si stihli opsat a zapamatovat. Nicméně nám daroval část receptu na onen lektvar. Potom nás ještě poslal, abychom zjistili něco o břevnovském klášteře a abychom na blízkém hřbitově uctili památku tří významných osobností. Před jeho branami jsme potkali druhou skupinu, která nutně potřebovala recept, a my jsme zase nutně potřebovali květiny, abychom je položili na jejich hroby. Udělali jsme tedy „change“ a vydali jsme se každý zvlášť „do tepla“, kde jsme se znovu sešli. No a potom jsme se vydali do zimy na místo posledního odpočinku.
Achich ouvej! Ten déšť nám pěkně zavařil! Papír, který visel na zdi a měl nám ukázat, kde se roby nacházejí, byl díky dešti téměř nečitelný. Po notné chvíli se nám ale naštěstí podařilo jej rozluštit, hroby jsme našli, i když nám to dalo pěkně zabrat, a za chvíli už jsme opouštěli depresivní hřbitov.
Na místě, kde jsme se měli s Arturem opět setkat, na nás místo něj čekal dopis, že se máme dostavit někam jinam, protože toto místo objevili Erikovi vojáci. Naštěstí to bylo jenom kousek. A pak zasáhl naši Achillovu patu. Dostali jsme sešit nadepsaný Správa Alexandřina majetku, který jsme museli doplnit. A to informacemi o strahovském klášteře, které nám původně měly vyjít asi na tři stránky, což s naším jedním řádkem znalostí bylo dosti obtížné. Jelikož ale umíme roztahovat písmo, nakonec jsme to zvládli. Jako na potvoru jsme o břevnovském klášteře (o kterém jsme toho věděli podstatně víc) měli napsat jenom jednu stránku. Kdyby to tak bylo obráceně!
No a poté nás Artur poprosil, abychom ho odvedli „do tepla“. Druhá skupina tak už čekala s alchymistou Brunem a s receptem a hrncem. Jediné co jsme ještě potřebovali, abychom mohli uvařit onen lektvar, byl prášek z rohu jednorožce (nikoli nosorožce, jak se někteří domnívali).
Museli jsme tedy opustit teplé útočiště, abychom se vydali za služkou Alexandry (její jméno je určitě začarované, a tak si ho nepamatuji :o)) Ta nám vydala již zmíněný prášek a vydala se s námi na místo, o němž si myslela, že bude bezpečné, abychom na něm uvařili lektvar.
Temnou nocí jsme tam konečně došli, ale bohužel už tam na nás čekal Erik se svým odporným vojskem. Zatímco se služka někam ztratila, objevila se tam naše spása Erin, která Erika údajně kdysi přemohla, ale ze soucitu ho nechala naživu, bohužel. Zatímco Erin si vzala na starost Erika, my jsme se museli dostat do kruhu, který bránilo Erikovo vojsko. Jakmile se nás dotkli, zmrzli jsme a museli jsme počkat, až nás někdo od nás zachrání tím, že nám podleze nohy. Jak říkám, v boji se stužkami bychom je porazili levou zadní, ale „Mrazíka“, jak tuto hru většina z nás zná, jsme společně nezkoušeli a „Mrazíků“ (těch, co nás chytali) bylo poněkud víc než jeden.
My jsme to ale přece jenom zvládli, i Erin Erika porazila (a kdyby ne, časem by ho zabil alkohol a cigarety, kterých měl mimo jiné plné kapsy). Po chvíli se na místě našeho slavného vítězství objevila ta, pro kterou jsme to všechno dělali – Alexandra. Ptala se nás, jestli jsme jí nikdo nezradil. A jestli jsme pro ní všichni bojovali. Pro jistotu se k tomu více nebudu vyjadřovat…
Potom jsme konečně došli na místo, kde jsme se poprvé sešli, abychom uvařili lektvar. Alexandra nám jako poděkování za to, co jsme pro ní udělali, dala čokoládu a malou nádobku s lektvarem, který prodlužoval život, za což jsme rádi. Budeme teď alespoň moct jezdit na spoustu her po Praze. Dožijeme se možná i doby, kdy bude celá Praha hypermoderní město, ale to dnes nikdo neví.
Určitě se všichni těšíme na příště!!!!