Večer, poté, co už byli všichni zabydleni, jsme se navečeřeli a zahráli různé hry a hlavně si každý vylosoval svého svěřence na hru „anděl“.
Další den (tedy v pátek) vyrazili sjezdaři ohoblovat sjezdovku, zato skuteční lyžaři (tzn. běžkaři) ještě chvíli počkali na příchod dvou opozdivších se účastníků zájezdu 
a s nimi poté vyrazili do stopy s jasným cílem cesty: vyplenit cukrárnu. Pak si ještě dali jedno kolečko po závodní trase a nakonec ani oni nebyli ochuzeni o požitek ze svištění šílenou rychlostí ze svahu, protože si sjezdovku, kterou si ráno vyjeli na vleku, opět sjeli. Nutno však podotknouti, že tato skupina neměla cestu z vrchu dolů ani zdaleka tolik fádní, jako sjezdaři, protože byla nucena otestovat nové metody sjíždění sjezdovky. Nakonec se nejvíce osvědčila technika „pošli lyže napřed a sjeď za nimi po zadku“, která měla ale jednu stinnou stránku, která se naplno promítla na Koumákově kombinéze. Mezitím, co jsme byli venku, do Jablonečku dorazila také Lucinka se dvěma kluky. Večer jsme si dali rizoto a poté ještě ti, kteří si dosud neužili dost sjezdování ve dne, vyrazili na večerní lyžování.
Ráno v sobotu byla náplň dne docela podobná jako předchozí den. Běžkaři se vydali na cestu autobusem 
do Rokytnice, jejímž primárním cílem tentokrát nebyla cukrárna, nýbrž kvalitní sníh. Ze začátku cesta vypadal nadějně, ale po chvíli se ukázalo, že bude nutno vyzout lyže a zbytek trasy dojít po svých. Nakonec cukrárnu nenavštívili a aby toho nebylo málo, cíl cesty se postupně pozměnil na snahu nalézt autobusovou zastávku, nebo aspoň zjistit, v které části Roudnice to tedy vlastně jsou. Naštěstí se zdárně našli a ještě si stihli na zastávce zahrát „kontakt“.
Abych ale nemluvil stále jen o běžkařích: Sjezdaři měli za náplň dne vyjetí po kotvě nahoru,následné počkání na zbytek skupiny a poté opět dolů. Nakonec počkali ve frontě a celý cyklus opakovali, dokud nebyl vlek uzavřen. Tak to dělali alespoň spořádaní lyžaři. Ti druzí si jízdu zpestřovali testováním snowboardových atrakcí na lyžích, pokusy o dosažení Guinessova rekordu v rychlosti jízdy na červené sjezdovce, jízdou mezi stromy, či jinými adrenalinovými způsoby, což se poté projevilo na Matějově zdravotním stavu. Evidentně si to ale úplně všichni skvěle užili.
Doma jsme si dali Vokurkův guláš a zahráli si dalších několik her, mezi nimi třeba pantomimu, nebo oblíbené městečko Palermo, které bylo ale tentokrát rozšířeno o novou postavu – Cattaniho ženu, která se zoufale snaží najít svého manžela. Pak se šlo, tak jak bývá obvykle večer zvykem, spát.
V neděli se vstávalo docela brzo, abychom si stihli trochu poklidit a zabalit věci a pak se vyrazilo na mši. Oproti dřívějším ročníkům akce bylo 
tentokrát v kostele dokonce o kousek tepleji, než venku. Poté, co jsme byli po návratu z kostela víceméně zabaleni, následoval vycházka po okolí, abychom uvolnili prostor dobrovolníkům, kteří faru uklidili. Ještě jsme se nacpali špagetami a vyrazili na autobus, který nás, opět přímo, odvezl na Černý Most. Tam se všichni rozloučili a rozptýlili se do všech koutů Prahy i jejího okolí.
Martin Španěl
Fotky zde