Jenže to by byla trochu nuda, ne? Vzpomínáme-li na deset let táborů a víkendových akcí, na deset let puťáků, bahna a roztrhaných pláštěnek, na deset let slavných vítězství a nezapomenutelných porážek, pak neexistuje lepší forma oslavy, než minitábor na jednom z našich bývalých tábořišť.
Vojta: Úvodem bych řekl, co to ten minitábor byl. V podstatě tábor pro buchkomando, ať už nynější, nebo bývalé.
Verča: Vlastně jedna velká pařba.
Vojta: Dobře, no. Podívejme se té kruté pravdě do očí. Na začátku byli dva šéfové buchkomanda, kteří měli na přípravu jeden večer, noc a čas, než se ostatní proberou po jistě důležitých večerních, nočních a ranních debatách.
Verča: Po pařbě…
Vojta: Ti šéfové byli Hofík a Piňďa. Jako buchkomando si vybrali...
Verča: Ale dost o tomhle. Hlavní přece je, abychom napsali o tom, jak jsme těm velkým vyprášili kožich jako neohrožení a možná trošku prťaví ďáblíci.
Vojta: Dobře, ale nejdřív musí vědět, komu jsme ten zadek vyprášili. Oddíly byly tři. Oddíly nejstarších a nejzkušenějších maminek a občas nějakého tatínka, případně miminek.
Verča: Ty trochu starší děti byly ve školce.
Vojta: Správně. Pak Mlaďasové a ti, co jsou zvyklí na nesmrtelnost…
Verča: …takže neumí bojovat, ale kompenzují to velkým nasazením a… agresivitou, no.
Vojta: A konečně ti nejlepší, nejmenší a nejúspěšnější – Malé buchkomando, tedy VUO –Vojtův úderný oddíl.
Verča: Verčin!
Vojta: Já byl vedoucí!
Verča: A kdo tahal ty malý děti za ruku mezi křovím?
Vojta: A kdo nás vedl?!
Verča: No ty, ale křovím…
Vojta: To byla taktická…
Verča: Sice delší, ale za to horší cesta!
Vojta: …taktická odbočka pro zmatení nepřítele. Ale zpět k věci. Zbytek buchkomanda se usadil na třech klíčových místech v okolí Komáří louky. Určitě je všichni znáte – Závora, Kruhovatka a křižovatka U Dryády.
Verča: Spíš u Téčka.
Vojta: Kdo to vypráví ty, nebo já?
Verča: A kdo to píše, pche!
Vojta: Všechny ty tři místa spojovalo Téčko. Takže úkolem ďáblíků…
Verča: Tedy nás – neohrožených s nejlepším vůdcem, který kdy po Pekle chodil – Verčou.
Vojta: Mělas’na mysli Vojtou. Ty mi pořád skáčeš do řeči. Ale zpět k věci. Úkolem ďáblíků bylo chodit po Téčku a kropit toho, koho uvidí. Navzdory pár prvotním nezdarům…
Verča: A kdo za ně mohl, že?!
Vojta: Vy, nechali jste se zabít.
Verča: Co, já?
Vojta: Jo ty!
Verča: Nezapomínej, že mi největší málem tleskali, když jsem jim povraždila půlku týmu, ty Vedoucí.
Vojta: Ale to bylo, až když jsme vyhrávali.Takže jsme vykropili oddíl Mlaďasů – jednou vlastními silami, kdy já zabil Vokurku…
Verča: Ccc, jen se nechval já jich zabila tolik, že už jsem ani nepozorovala, kdo je kdo.
Vojta: Slepejši! Ale v tomhle boji se i ostatní velmi vyznamenali. Kačka například vzdorovala třem holkám, jednu nebo dvě možná zabila. Malá Verunka s Natálkou také možná někoho dostaly.
Verča: Pche, ty jsi ani nevyjmenoval členy našeho týmu. A to si říkáš Vůdce.
Vojta: Furt mi do toho skáčeš, tak jak mám vědět, co jsem řek‘ a co ne. Takže dodatečně členové týmu: Kačka a Vojta Bendovi, Verča a Natálka Hoppovy a Verunka Němcová. Po tomto velkolepém boji jsme byli nuceni bojovat proti nejpočetnějšímu a nejstaršímu…
Verča: …a nejhlasitějšímu…
Vojta: …oddílu. Po Verčině neúspěchu, kdy se nechala porazit Renčou (mou mámou)…
Verča: Dobře, trošku jsem jí podcenila, ale neopomeň mé ostatní triumfy…
Vojta: …za které tě Koumák proklínal, protože se prý při stužkované pohybuješ. Po tomto Verčině neúspěchu…
Verča: Budeš to furt rozebírat?!
Vojta: Ne, ale neskákej mi do řeči. Byli jsme svědky velkolepé bitvy Mlaďasů a Nejstarších. Toto pozorování dokázalo, že kvantita je lepší než kvalita. Nejstarší totiž měli stoprocentní úspěšnost a nulové ztráty. A co jsem to…
Verča: Co jsi to? Já bych to pomalu končila. Prostě jsme byli nejlepší!
Vojta: Ještě bych rád zmínil to, jak jsme po hrázi Zvonu zahnali celý oddíl Mlaďasů na zběsilý úprk…
Verča: Než se zastavil Michal.
Vojta: To je irelevantní.
Verča: Víš vůbec co to znamená?
Vojta: Něco co s tím nesouvisí a doufal jsem, že se nezeptáš a budu vypadat chytřeji než ty, protože to sem nesedí. No a už bych končil.
Verča: Počkej a to jsi ještě ani nenapsal, že jsme nakonec Nejstarším zabránili dostat se z Pekla, ale ostatní bohužel zdrhli. No, co se dá dělat.
Vojta: Právě proto jsem to nechtěl říkat.
Verča: A už budem končit, něco tak dlouhého stejně nikdo nebude chtít číst.
Vojta: Protože mi furt skáčeš do řeči.
Verča: Hele, ještě stojí za zmínku, že jsme málem v Pekle udrželi i ostatní, ale blázen Piňďa nás pořád oživoval za cenu toho, že oživí i je, takže se jim to na třetí pokus nakonec povedlo.