A teď už k víkendu :)
Když jsme se v osmnáct patnáct sešli na Knížecí, vlastně to vypadalo, že nás bude celkem málo. Nakonec jsme se sešli v sestavě Anita, Marek, Vojta Benda, Martin Mach, Adéla, Martin Koumák a já (jestli jsem na někoho zapomněla, omlouvám se, ale paměť už mi neslouží jako dřív). Postupně jsme se tedy celá skupinka nasoukala do autobusu a vyrazili jsme vstříc našim kamarádům z DDŽ.
Cesta byla dlouhá, únavná a vůbec celkem nezáživná, jelikož jsme seděli tak, že jsme nemohli hrát žádnou hru. Asi tak ke konci druhé poloviny cesty jsme si ji s Adélou zpestřily dvěma tatrankami, jichž jsme měly plnou krabici, která nás už nezadržitelně pálila na klíně. Musely jsme ji otevřít. Jinak ovšem nic, co by stálo za zmínku. Když jsme se celí ztuhlí z autobusu zase vysoukali, čekala nás druhá polovina cesty k cíli, k radosti všech již nepoměrně kratší.
Po cestě jsme si trochu zpívali, ale kvůli tíze našich zavazadel jsme toho brzy nechali a šetřili jsme síly na kladení jedné nohy před druhou. No dobrá, teď trochu přeháním, ale omlouvá mě úmysl učinit toto vyprávění ještě dobrodružnějším. Když jsme se dostali až do areálu Dětského domova Žíchovec, čekala nás ještě nepatrná překážka v podobě sršňí uhnízděných u vchodových dveří do školy, která měla být naší noclehárnou. I tu jsme statečně překonali a byli jsme konečně vevnitř. Tam jsme se dozvěděli ještě pár důležitých informacíh, a znaveni cestou jsme ulehli ke spánku.
Ráno jsme doplnili síly snídaní, po které jsme se lačně vrhli po dalších informacích. Když jsme věděli všechno, co jsme vědět potřebovali, šli jsme plnit úkoly, které zněly asi takhle – každý z nás si vzal jeden ze států, například já měla Bangladéš, a ten jsme měli doprovodit na předem určené stanoviště, které jsme pak měli sdělit na hlavním stanovišti Luďovi.
Když hra odstartovala, bylo nám řečeno, že máme jít dělat jakési „piráty“ - naše funkce spočívala v tom, že jsme se měli pohybovat po herním území a nešťastníkům, na něž jsme po cestě narazili, jsme dávali úkoly, a když je nesplnili, museli nám odevzdat vlajku. Ale my jsme byli hodní a za celou dobu jsme neukořistili ani jednu jedinou vlajku. Jelikož i piráti musí odpočívat, čas od času jsme se zastavili na některém z herních stanovišť a pozorovali jsme soutěžící týmy, jak plní své úkoly, a zavzpomínali si přitom na prázdninové dny na táboře, jelikož některé hry a úkoly hrajeme i na táboře.
Po vyhlášení výsledků a rozdání sladkých odměn vítězům i poraženým jsme se šli ohřát do naší školní noclehárny. Poté, co někteří si již sbalili svá zavazadla a odjeli zpět směrem Praha, naše skupinka mínus Koumák a plus Řepa a Kuba Vokurka jsme zůstali s úmyslem navšívit ještě zítra faru v Pacově a strávit zbytek prodlouženého víkendu spolu. Navštívili jsme ještě jednou naše kamarády, a pak jsme šli pomalu balit a ukládat se ke spánku. Akce Babí léto 2010 se pomalu chýlila ke konci a chýlila, až skončila.
Ráno, vyspalí do růžova, čilí a plni sil, jsme dobalili, uklidili a vyrazili jsme na cestu do Pacova. Přesedali jsme jen asi třikrát, ale tentokrát byla cesta zábavnější, jelikož jsme ji podstoupili vlakem.
Tentokrát měla také cesta dvě půlky, a i tentokrát jsme tu druhou absolvovali pěšmo. Avšak tato byla nepoměrně delší. Ještě teď mě bolí záda při vzpomínce.
Ale jakouliv bolest zad, či čehokoliv jiného nám vynahradil interiér fary. Spousta prostorných místností a dlouhých chodeb s krásnými obrazy a krásná zdobená okna s výhledy do ulic.
Fara byla sice krásná, avšak počasí už tolik ne, a tak poté, co jsme vybalili a ubytovali se, jsme nařídili svým tělesným schránkám nevycházet do toho nevlídného počasí a raději jsme zůstali uvnitř a hráli různé zajímavé hry. Těch her bylo samozřejmě víc, ale symbolem tohoto víkendu bylo městečko Palermo. Už nikdy nebudu moct hrát městečko Palermo nikde jinde než na Campa akcích, protože všude jinde s každým jiným to bude určitě neskutečná nuda. Nikdo neumí takhle předstírat, blafovat a klamat. :) Takže vlastně jsme víkend strávili v teple fary a hráli jsme Palermo. Jednou jsme se byli projít, taky jsme si vařili a ještě tak jediná věc, která nás vyhnala ven, byly nákupy v Albertu. A vlastně ještě něco. Hned když jsme přijeli, dali nám naši vedoucí za úkol natočit nějaké video – parodii, horor, co se nám chtělo. Nejdřív jsme se k tomu jaksi moc neměli, ale druhý večer jsme si k tomu sedli a pořádně se do toho obuli. Byli jsme tedy vyhnáni ven a natáčeli jsme. Bylo to moje první natáčení, a bylo zábavné ale i komplikované. Spoustu scén jsme museli natáčet několikrát, něco předabovávat, ale výsledek je více než dobrý. Užili jsme si přitom zábavu a poznali jsme nesnáze herců, kameramanů i režisérů.
A když jsme se po nesnadném a vyčerpávajícím natáčení uložili k spánku, usnuli jsme všichni jak se říká, jako by nás do vody hodil. Ráno jsme ale museli balit, uklízet a vydat se na cestu, tentokrát už domů. I cestu vlakem jsme strávili hraním městečka Palerma, a bylo to vynikající zakončení, jelikož to byla určitě nejspletitější a nejsložitější a nejzamotanější hra celého víkendu.
Zkrátka celá tato akce se povedla přesně jak měla. Nejen Babí léto, ale i naše druhá půle prodlouženého víkendu. A já doufám, že si to všichni užili stejně jako já. Děkuji všem zúčastněným :)
Karolína Markytánová
Fotky zde.