Čtrnáctý den

Druhý den se rody navrátily zpět do svých domovů. Kráčelo se jim lehce i přes velké ztráty utrpěné v bojích a i přes množství raněných, jež bylo třeba domů dopravit, neb jejich srdce hřálo vítězství nad Temnotou.
V táboře byli všichni radostně přivítáni a byla jim slíbena velká slavnost, na kterou se však museli řádně připravit. Bylo třeba vyprat a zašít oděvy potřísněné krví, omýt prach cest a připravit slavnostní hostinu.Na večerní slavnost přišla i královna Morwen, která se po svržení svého bratra právem ujala vlády v Elladě, jak to Praotec rozhodl. Odměnila všechny, kdož se zasloužili o blaho Ellady. Nejvíce pak poděkovala rodu Gindů, kteří se na vítězství podíleli největší měrou.

Nyní je Ellada šťastnou zemí, jež vzkvétá a kde svárů není. Však nezapomeňte udatní bojovníci a moudří léčitelé co nesváry způsobit mohou a vyprávějte svým dětem příběhy o boji s Temnotou, aby již nikdy k podobnému krveprolévání nemuselo dojít!

Třináctý den

Když se bojovníci ráno vzbudili, nebylo po včerejším dešti ani památky. Povzbuzeni přízní počasí věnovali velké úsilí skládání informací a šifer, by konečně - když se jim podařilo získat zpět klenoty - našli způsob, jak zničit proradného Morwilla.Že jste ještě jméno Morwill nikdy neslyšeli? V tom případě vězte, že Liel byl ten, který si před mnoha a mnoha lety nechal říkat Morwill Sličný, byl to právě on, který dokázal proti sobě poštvat všechny rody a vypadat při tom jako čestný muž. Díky umění čarodějů bylo odhaleno, že jen samotní Temní mají u sebe potřebné informace. Teď bylo zapotřebí sebrat veškerou odvahu. Doposud se všichni snažili těmto nelidským stínovým postavám vyhýbat, neboť Temný již svou přítomností vzbuzuje hrůzu a zmrazuje rychlost bojovníků. Porazit Temného vyžaduje velké oběti, neb jeden Temný šiky bojovníků v prach obrací a životy jeho pomalu ubývají. Spojené rody však věděly, že jinou možnost nemají. S obavami a odhodláním vyrazily do lesů a při srážce s Temnými bojovaly do posledního muže. I přes velké ztráty se jim však nakonec podařilo několik těchto zrůd zabít a nalézt u nich informace o tom, že Zbroj osudu existuje a tuto je nutno nalézti.
Zbytek odpoledne vládla mezi rody, které hledaly jednotlivé části zbroje, dobrá nálada. Avšak jen do okamžiku, kdy Temní zaútočili přímo na středy jejich šiků, odkud unesli samotné kněžny a odvlekli je. Kam? To nikdo netušil, všichni se však obávali nejhoršího - místa bývalé Zaklínačovy tvrze, kterou nyní obýval proradný Morwill.

Když se rodům podařilo nashromáždit všechno důležité a když se jim dokonce podařilo zapomenout na staré spory, vytáhly společně do boje. Ještě před tím - se Zbrojí osudu v rukou - se rody shromáždily u hlavní brány a přečtením mocného zaklínadla i myšlenkami odhodlanými ji provždy zavřely. Pak se vydaly na Poslední bitvu. Tehdy stanuly na úpatí Zaklínačovy tvrze, kterou nyní okupoval Morwill, odhodlán k poslední bitvě. Slunce tou dobou již zapadlo a v tvrzi hořely louče a ohně. U vchodu nyní visela lebka, kdo ví čí, vpravdě zlověstným stalo se toto místo. Však žádný z bojovníků se nezalekl a šli vpřed, šli do doupěte smrti a zloby, šli skoncovat s Temnotou.
Pod hradbami v temné stoce nalezli své kněžny - zmučené a zesláblé, ale živé a hlídané jen línou bandou zrůd, kterým zřejmě byly předhozeny jako zábava pro dlouhou chvíli. Nejprve tedy osvobodili své kněžny a potom začali stoupat ke hradbám.První bojovníci vstoupili na hradby a tam uzřeli Morwillovu armádu. Po chvilce zaváhání se ale vydali na rozhodující steč. Všichni bojovali jako lvi, ale když už to vypadalo na to, že by mohli černou armádu udolat, objevil se náhle uprostřed bitevní vřavy Morwill a svou magickou hůlkou rozséval všude smrt. Stačilo, aby se nebohého bojovníka tou hůlkou jen dotknul, a bojovník byl mrtev. Když to hlavy rodů spatřily, vybraly jednoho bojovníka a oblékly ho do Zbroje osudu. Ten pak vystoupil před Morwilla a vyzval ho na souboj. Morwill se mu však zle vysmál a zeptal se ho, proč na sebe vzal tu maškarádu. Řekl mu, že nic takového na něj neplatí a i jinak ho urážel. Chaos zavládl v táboře hrdinů, protože si mysleli, že právě díky této zbroji slavně zvítězí.
Najednou se uprostřed černého sídla zjevila sama Morwen, byla totiž v Morwillově zajetí, a prosila, aby jí rody vysvobodily a ona jim pak pomůže tuto bitvu vyhrát. Mnoho mužů se vrhalo do bojové vřavy, by jí ze zajetí vysvobodili, ale ona byla střežena svým bratrem, takže bylo téměř nemožné se k ní dostat. Až po čase byl nucen Morwill od ní poodstoupit, musel vypomoci své armádě, která měla velké ztráty a asi by netrvalo dlouho a levé křídlo by bylo prolomeno. Tu chvíli využilo pár mužů, kteří se proplížili k Morwen a osvobodili jí.
Poté se spojené armády stáhly a čekaly na to, co jim Morwen chce říct.Ta jim prozradila, že Zbroj osudu jim pomůže zabít nestvůru, která má u sebe magický roh, pomocí kterého ona dokáže zbavit svého bratra moci.Tak se všichni vydali za nestvůrou, kterou po tuhé bitvě zabili. Potom stočili své kroky opět k Zaklínačově tvrzi. Tam se Morwen postavila tváří v tvář svému bratru a zbavila ho jeho moci. V tu chvíli se na něj vrhly šiky hrdinů a zašlapaly ho do země.
Tak skončil jeden z nejmocnějších mužů této země.

Dvanáctý den

S úsvitem dalšího dne, po noci napětí strávené v lese mezi neznámými, nebezpečnými tvory, odhalily rody velké tajemství. Klenoty, které Liel prohodil do cizího světa, aby již nikdy nebylo možné bránu zavřít, lze získat zpátky!!! Existují další tři brány do cizího světa, kterými lze projít a klenoty získat. Zaklínadla odemykající brány však není lehké získat. Celý den tedy rody strávily hledáním oněch klíčů k branám. Musely se však po celou dobu plížit, ukrývat a čelit neustálému náporu Temných, kteří se zcela sebejistě pohybovali po lese a napadali nemilosrdně a bez výjimky každého. Korunovační klenoty se i přes všechny nesnáze nakonec podařilo získat zpět. Rodu Gindů se navíc po urputném boji s ukrutnou nestvůrou podařilo získat zaklínadlo zavírající hlavní bránu, z níž neustále proudili Temní. V pozdějších odpoledních hodinách se na všechny rody snesl příval vod v podobě vytrvalé průtrže mračen.
Vzhledem k tomu, že Temné stvůry nepřízeň počasí nemohla zastavit, byli bojovníci nuceni dále bojovat a skrývat se i přesto, že mnozí z nich měli jen lehkou letní zbroj. Zcela vyčerpána se nakonec většina bojovníků všech rodů sešla v místě zvaném Tvrz, kde se po uzavření příměří rozhodli strávit noc a za pomoci velkého ohně osušit své zbroje.

Jedenáctý den

Po Noci zrady zavládl v táboře ruch. Všichni se balili na strastiplnou cestu. Museli překazit Lielovi jeho plány, museli ho zastavit a museli pomstít smrt svých rádců.
Dá se říci, že jim to, aniž by to kdo mohl před tím předpokládat, zabralo celý den. Takže stopa, zprvu čerstvá, poněkud vychladla.
Na cestu se vydali první Modří a po nich další a další opouštěli teplo domova a vydávali se na přetěžkou cestu za ctí, věrností a odvahou.
Hned na začátku jejich cesty na ně čekal Liel se svou družinou. Chtěl, aby se mu knížata poklonila a odpřísáhla věrnost. Pokud to prý neudělají, přijdou o všechno, co mají a hlavně o svůj život. Nikdo z knížat se však nepodvolil a tak se Liel obrátil na prosté členy a přemlouval je. Nabízel jim bohatství, nesmrtelnost a nejvyšší stupeň v jejich povolání. Pár mužů zaváhalo a pokročilo vpřed, ale jejich knížata na ně upřela svůj výmluvný pohled a tak ani teď se Lielovi nepodařilo nikoho získat na svou stranu. Proto rozkázal svým podomkům, ať je naučí poslouchat svého nového pána. V tu chvíli se všichni, kdož tam stáli, rozutekli na všechny světové strany a tak si Liel zavolal zpět ty své honící psi, protože věděl, že bude mít ještě dost času, aby jim „natrh kalhoty“.
Tak začal puťák a všichni s napětím očekáváme, zda se jim podaří zrádného Liela porazit a zachránit tak Elladu od věčné tmy.
Když se rodům podařilo utéct před Lielovými pochopy začaly pátrat, jak by bylo možno Liela zastavit. Ti moudřejší se domnívali, že by stálo za to, podívat se na místa, kde byli naposledy spatřeni Moudří. Pokud totiž Moudří věděli jaké nebezpečí je čeká, mohli snad zanechat nějaké zprávy pro ty, kteří by se také nechtěli smířit s Lielovou nadvládou.A skutečně se ukázalo, že to byla jediná správná cesta. Po krátkém prozkoumání míst, na nichž byli Moudří spatřeni naposled, vskutku našli bojovníci to, co hledali. Nalezli Testamenty, které zde Moudří zanechali. Na první pohled se snad mohlo zdát, že některé zprávy se netýkají Liela ani Temnoty pohlcující zemi, ale prozíravé rody, které zprávy uchovaly, brzy odhalily význam všech informací.

Desátý den

Jakmile vyšlo slunce, vyběhli se všichni podívat, zda se náhodou knížata přes noc nevrátila. Jejich nejhorší obavy se však naplnily – velitelské stany stále zely prázdnotou. Okamžitě tedy daly všechny rody hlavy dohromady a moudré kněžny uzavřely dočasné příměří. Bylo potřeba vyzjistit, co se dá dělat a Liel stále nepřicházel. Nedlouho před polednem se však před branami ležení ozývalo známé volání: „ Ááártefaktýýý, sviiitkýýý, žíííívé vodýýýý, ááártefaktýýý…“. To značilo příchod kupce. Pokladníci rodů se okamžitě chopili svých měšců a jiných nashromážděných cenných předmětů a započalo velké obchodování. Nejvíce šly dnes na odbyt moudré svitky, nesoucí mnohé informace. Pro dnešek bylo nejpodstatnější to, že se mají vydat krátce po poledni na Holubičí vrch, a že je třeba nakoupit u pestrobarevných oddílů magické luky. Po obědě konečně rody navštívil moudrý Liel a získané informace upřesnil. Šiky bojovníků a čarodějů s kněžnami v čele okamžitě vyrazily. V trvajícím příměří dorazily, jak napověděly moudré svitky, na Holubičí vrch. Jak velký kámen spadl ze všech srdcí najednou, když tam nalezly svá knížata – třebaže spoutaná a přivázaná ke stromům, ale přece v pořádku, se snad ani nedá popsat. Krásu okamžiku kazilo snad jedině to, že příměří bylo okamžitě ukončeno a rody se vydaly do velké lučištnické bitvy o artefakt poslední – královskou Korunu. Že to bude bitva zlá a jaké mají temní mágové plány, to vše vyzvěděla knížata během svého zajetí. Bylo třeba dobýt protější strmý vrch a z jeho nejvyššího vrcholku Korunu sebrat, samozřejmě aniž by byl daný bojovník zastřelen. Vypadalo to, jakoby všichni, kdo se bitvy účastnili, předem absolvovali speciální výcvik v plížení se abnormálně náročným terénem…. Ať už tomu tak bylo nebo ne, jedno je jisté: Korunu nakonec bez větších problémů nepozorovaně získali dva bojovníci z rodu Gindů. Opravdový boj ale začal až potom. Spojené rody Dřeváků z vrchů a skal, Věčných štírů a Kořenů z lesa uspořádaly na Gindy vpravdě krvavý hon. Ztráty byly obrovské, raněný kníže se sám navrátil do ležení zcela pokleslý na mysli: „ Zůstal pouze jediný náš živý a zdravý bojovník, který nese Korunu. Proti němu však bezmála čtyřicet spojenců“ říkal, „nemáme téměř žádnou šanci…“ Po uplynutí času určeného k boji se rody začaly navracet do ležení. V jejich čele stál nejudatnější ze všech. Ten, který dokázal vynést získanou královskou Korunu navzdory nehorázné přesile a nemalým nebezpečenstvím a hrdě ji složil k nohám svému knížeti – bojovník z rodu Gindů, bojovník Matěj.
Liel převzal s neskrývanou radostí poslední klenot a všechny pozval na slavnostní korunovaci. Ta se měla začít úderem půlnoci na smluveném obřadním místě a účast, podle Lielových slov, potvrdili také všichni moudří a dokonce i sám Zaklínač.
Všichni si tedy šli alespoň na chvíli odpočinout, aby mohli o půlnoci vzdát hold novému královskému rodu a mohutně pít na jeho počest. O půlnoci se tedy rody shromáždily ke slavnostnímu průvodu a vedeny moudrou Choroškou došly na smluvené místo. Nad výjevem, který tam spatřily, jim ale tuhla krev v žilách: Liel s korunou na hlavě a královským žezlem v ruce stál nad klečící Vědmou a chladnokrevně se smál: „Ty druhořadá kouzelnice! Vážně sis myslela, že mne dokážeš zastavit svými hloupými řečmi o jakémsi dobru?! Cha, dobro, k čemu je dobro – já budu jediným a neomezeným vládcem Ellady a celého dalšího světa! Já, slyšíš?!“ Pak k ní obrátil Žezlo, jež třímal v ruce, a jediným mocným kouzlem jí zasadil smrtelnou ránu. V tu chvíli se ozval zoufalý výkřik „ Ne! Jdeme příliš pozdě!!!“ To Bard , další z moudrých, spěchal Vědmě na pomoc, ale stejně tak byl Lielem sražen k zemi a usmrcen. Jako poslední doběhl na místo Zaklínač: „ Lieli, nepokoušej Temnotu! Vzpomeň - již jednou ses pokusil ji ovládnout a nepovedlo se ti to. I nyní Tě rody zastaví!!!“ Liel se však pouze krvelačně zachechtal: “Řeči!!! Bez Tebe jsou bezmocní - nedokáží nic! Zhyň!“ přikázal. V tu chvíli vyšlehly z jeho rukou plameny. Zaklínač chvíli odolával, ale na tak mocná kouzla nestačil ani on. Po chvíli padl mrtvý k zemi. To byl konečný Lielův triumf. Teď už ho nemohl nikdo zastavit. „ Mám po krk hry na moudrého a hodného rádce“, zařval „mám po krk vybavování se s těmi ubohými malými lidičkami! Už mě nebaví toto trapně milé tělo. Vezmu si tělo nejlepšího bojovníka Ellady. Vezmu si Tvoje tělo – Zaklínači!!!“ Po těch slovech ulehl na zem a rozkázal: „Přejdi, má duše!“ Pak znovu vstal – hrůzný, zlobou šílený člověk bez srdce; Liel v těle Zaklínače. Jeho temná garda tasila meče a provedla svého pána zděšeným shromážděním. V davu vypukl zmatek, všichni se snažili něco udělat. Po chvíli si Choroška všimla, že Vědma ještě dýchá. Okamžitě se kolem moudré ženy shromáždil celý dav bojovníků, aby slyšeli její poslední slova. Vědma s vypětím všech sil otevřela oči a řekla přerývavým hlasem: „ Zjistili jsme to příliš pozdě…měl klenoty v rukou a my neměli žádnou šanci…odpusťte, mí rodové…Teď je vše ztraceno! Určitě vpustí temnotu do Ellady! Pospěšte – musíte zavřít b….“ Nedořekla a vydechla naposled. Nářky ani bědování nic nepomáhaly, bylo třeba zjistit, co chtěla vědma říci. Moudrá Choroška si vybrala z každého rodu dva neudatnější a nejmoudřejší a s těmi uspořádala tajnou poradu. Shodli se, že musí okamžitě vyrazit po Lielových stopách. S Choroškou v čele se tedy vydali na cestu. Po poměrně dlouhém a náročném pochodu došli až na místo původně nazývané Tvrz. Tam se jim naskytl další hrůzný výjev: nachomýtli se totiž zrovna ke hrůzostrašnému setkání zrůdného Liela a jeho sestry, dobré kouzelnice Morwen. Ta se ho snažila zadržet, připomínala poslední slova Praotce, že mají Elladu chránit a moudře jí vládnout a ne ji trýznit. Prosila ho, ať nepoužívá klíče a neotevírá brány temnoty. Vzpomínala mu, že již jedenkráte se o to pokusil a prohrál… Liel však, třímaje v ruce korunovační klenoty, se pouze smál: „Ano, máme Elladě vládnout“ zařval „a já jí budu vládnout. A nejen jí, budu vládnout celému světu!“ V tu chvíli pochopila Morwen, že pouhými slovy nic nezmůže a mezi oběma sourozenci začal souboj magických mocí. Liel se na chvíli zakymácel a už už to vypadalo, že se mu podlamují kolena. Pak však sebral všechny síly, napřáhl Žezlo směrem k Morwen a jedním kouzlem jí odmrštil z místa a srazil k zemi. Pak se postavil čelem k bráně a pronesl černokněžné zaklínadlo. Když domluvil, napřáhl se a vhodil do ní všechny korunovační klenoty. V tu chvíli se ozval jekot, ze kterého tuhla krev v žilách – to stvůry prolezly branou do světa lidí. Temnota byla vpuštěna do Ellady…

Devátý den

V očekávání zlých bitev se knížata a jejich rody rozhodly nevrhat se nadále bez výcviku v okolní hvozdy tváří v tvář nebezpečí. Zůstaly proto celé dopoledne ve svém ležení, by údy protáhly, těla rozhýbaly a svaly  zocelily v různých sportovních kláních. Ledva však byla tato přátelská utkání u konce, vydali se všichni do lesů. Bylo potřeba získat co nejvíce informací o tom, kde se nachází poslední z nejmocnějších artefaktů, poslední korunovační klenot: královská Koruna. Zároveň pak bylo (dnes obzvláště) nutno ubránit své rodové znaky a získat co nejvíce jiných. Zatímco tedy velké rody využívaly své  síly v boji proti druhým a inteligence v luštění šifer napsaných dosud nepoznaným písmem, malí pestrobarevní sváděli kruté bitvy s ohavnými nestvůrami, aby od nich nakonec získali magické luky, které znamenaly velkou pomoc v jejich obchodech.
Po návratu do ležení došlo opět na velké shromáždění, kde doktorka věd a magií Choroška pasovala ty nejudatnější a moudrý rádce Liel všem pověděl co se bude dít dál. Tu se však na nedaleké louce objevily čtyři tajemné postavy v dlouhých pláštích, na hlavách kápě v barvách čtyř velkých rodů. „Zval někdo tyto muže k nám do ležení?“ optal se Liel všech zúčastněných. Nikdo však o této podivné návštěvě nic nevěděl. Liel tedy vyzval knížata jednotlivých rodů, by šli neznámých poslům v ústrety a zjistili, čeho že si žádají. Jako doprovod jim dal královskou gardu. Když se knížata k návštěvníkům blížila, vysekli jim neznámí hlubokou poklonu. Zástupci rodů tedy bez obav přistoupili až k nim a z dálky se zdálo, že se o něčem přátelsky dohadují. Zčista jasna se však ozval mohutný řev a volání o pomoc. To první dva poslové tasili meče a královskou gardu srazili bez milosti k zemi. Knížata byla v mžiku lapena do sítí a hrubě odvlečena bez jakékoliv možnosti se bránit. Nejsilnější bojovníci samozřejmě ihned vyrazili bránit své vůdce. Kde však byl konec knížatům i jejich únoscům, když se teprve nejudatnější z rodů dostali na onu nešťastnou cestu… Pomohli tedy alespoň královské gardě a raněné muže odnesli zpět mezi zděšené účastníky shromáždění. Ti je pak ještě z posledních sil zadrželi: „ Ne! Nechoďte za nimi. Nemáte žádnou šanci – vládnou neznámou magií…“. Moudrý Liel se tedy pokusil alespoň částečně uklidnit nadmíru rozrušený dav, dočasně pasoval kněžny na vůdce rodů a vydal se do svých knihoven, by tam přes noc zjistil, kdo mohli být neznámí únosci a jakým způsobem lze proti nim bojovat. Ostatní pak nemohli udělat nic lepšího, než zalehnout do svých loží, snažit se alespoň trochu si odpočinout a za svá knížata se modlit.

Osmý den

Tma přiletěla na svých černých, hedvábných křídlech a vše zahalila do svého temného pláště. Tmou pronikalo pouze světlo měsíce a hvězd. Pouze toto světlo provázelo poutníky na jejich cestě na schůzku se Zaklínačem, kterého si najali, aby pro ně přemohl nestvůru, která bránila druhý korunovační klenot.
Zaklínač se dostavil na místo schůzky až když všechny rody nervózně přešlapovaly. Přišel až když je začaly napadat myšlenky o jeho nespolehlivosti či dokonce o tom, že se zadaného úkolu zalekl. Jeho příchod však všechny tyto pochybnosti zahnal.
Řekl jim: „jestli chcete můžete, pojďte za mnou k místu, kde artefakt leží. Ale říkám vám, nikoho z vás nepustím do absolutní blízkosti, pochopte prosím, že to dělám pro vaši bezpečnost“. Pak je vedl do hloubi lesa až k místu, kde se zastavil a řekl: „Zde zůstaňte, nikdo ať nepřekročí tuto pomyslnou hranici. Ten kdo mě neuposlechne se také nemusí nikdy vrátit domů“. Pronesl to tak, že ta moudrá rada zněla jak rozkaz.
Poté kousek poodešel a zapálil louče rozmístěné do kruhu, sňal svůj plášť a vytasil meč. Věděl, že má ještě chvilka času, využil ji tedy na soustředění před náročným bojem, chtěl aby byla delší.
Skřek proťal ticho nočního lesa a ve všech trochu hrklo. Mezi stromy se objevilo cosi mezi člověkem a divou zvěří, v ruce to mělo dřevěnou tyč. Zaklínač letmým pohledem zhodnotil situaci, odhodil meč a pousmál se.
Nestvůra poposkočila vpřed a zasadila mu ráno pod koleno, která ho složila na zem, že by se trochu přepočítal? On však nečekal na nic a okamžitě se odkutálel z dosahu stvůry a postavil se zpět na nohy. Chvilku pak uskakoval před jejími výpady, ale zase neunikl jejímu záludnému útoku a konec tyče ho zasáhl do tváře. Teď vypadal opravdu trochu otřesen a překvapen. Další řada úskoků a klamavých výpadů. Zrůda se rozhodla zaútočit na Zaklínačovu hlavu, ten ovšem tento útok čekal a bez problémů se mu vyhnul a navíc zrůdě vyrazil meč z pařátů. To jí rozlítilo a začala bezmyšlenkovitě útočit. Její kopy nebyly pro Zaklínače žádným problémem a při jednom jí srazil na zem. To už začalo být zrůdě jasné, že se blíží její konec. Utíkala s pařáty nataženýmy k jeho krku, chtěje ho rozdrásat na kousky. Poslední otočka, rána do zátylku a to co to bylo padlo bezvládně na zem, pak k ní pomalu došel a zlomil jí vaz.
Jeho kroky směřovaly k místu kde mělo být ukryto Žezlo, chvíli po něm ve tmě pátral, najednou sebou škubl a počal couvat. Pomalu couval až k místu, kde nechal svůj meč, ten pak zvedl. Nikdo z přihlížejících neměl ponětí čeho se tak zalekl.
Pár chvil naprostého ticha.
Najednou se před nimi zjevilo stvoření z dávných dob, alespoň to o sobě začalo prohlašovat, a protože se toho stvoření Zaklínač tak bál, všichni mu věřili. Vysmál se boji, který Zaklínač před chvílí vyhrál a řekl mu, že pokud chce opravdu získat královské Žezlo, bude muset porazit jeho.
Meč proťal vzduch, ale Zaklínač tento úder kryl, jako i následující. Pak zaútočil on, jeden sek na hlavu, pak rychlá pirueta a útok na krk, pirueta zpět a stejný útok, oba dokázal ten druhý bez problému krýt. Stáli proti sobě znovu tváří tvář.
Zaklínač se rozhodl zaútočit na soupeřovo břicho, ten to však čekal. Jeden rychlý úkrok do strany a nejednou byl Zaklínač bez meče. Netvorův smích naplnil noc. Ale jak se nechal unést tímto vítězstvím, zapomněl se zcela krýt. Zaklínačova noha se vymrštila vpřed a zasáhla ho přímo do tváře, to s ním otřáslo a upustil Zaklínačův meč. Zaklínač nečekal ani chvíli a hned ho chtěl ze země zvednout, ale nestvůra už byla opět plně připravena a svým mečem ho dokázala udržet daleko od opuštěného meče.
Pak se musel Zaklínač pěkně ohánět, aby unikl z dosahu netvorova meče, nakonec dokázal proklouznout pod jednou mocnou ránou a v kotoulu sebrat meč a postavit se svému soupeři znovu tváří v tvář. Teď podnikl útok na soupeřovu hlavu, netvor kryl, druhý útok na hlavu netvor opět kryje, ten třetí, do kterého Zaklínač nejvíce své síly, netvor nekryl, ale ukročil a nechal, aby se Zaklínačův meč o ten jeho jen trochu otřel a zapíchl se do země. Pak následovala krátká rychlá otočka a sek na Zaklínačovi nohy. Zásah se povedl a náš bojovník skončil na zemi. Velmi těžko zvedal Zaklínač své tělo ze země, ale nakonec vstal dřív než mu mohl Netvor zasadit poslední ránu. Netvor otevřel svůj chřtán a zase naplnil vzduch smíchem, který naplňoval všechny okolo stojící bázní.
Chvilku si s pokulhávajícím Zaklínačem jen tak hrál, ten mohl jen tak uskakovat a občas se pokusil odrazit netvorův výpad.
Netvor se radoval, před sebou měl jen kulhajícího protivníka a to pro něj přeci nebyl soupeř. Jak tak stále postupovali a ustupovali, začal toho mít netvor dost a Zaklínač to spatřil v jeho očích. Noční tmou prosvištěla poslední netvorova rána myslel si o ní, že je poslední v tomto souboji. Ani se moc nespletl, ale byla to jeho poslední rána. Zaklínač klesl na koleno, vyhnul se tak soupeřovu meči a naopak svým dokázal propíchnout soupeřovo tělo skrz na skrz. Tak skončil prokletý strážce královského Žezla. Teď již ho hrdina této noci předává knížeti Dřeváků, protože to oni si ho najali na tento těžký úkol. Kníže si ho vzal a poděkoval mu.
Pak rozkázal svým poddaným, aby rychle utíkali do královského města předat Žezlo Lielovi. Jak to ostatní rody uslyšely, jaly se je ihned pronásledovat. Strhla se strašlivá řež, kde každý útočil na každého a někteří nedokázali ve tmě rozpoznat své barvy a tak prolévali krev i svých vlastních spolubojovníku. V té vřavě se držitel Žezla několikrát změnil až nakonec nikdo nevěděl kdo ho vlastně má.
Rozuzlení se všichni dozvěděli až v táboře: Byli to Gindové kdo dokázali Žezlo přinést zpět. A s touto neradostnou myšlenkou šli všichni spát.
Ráno se po dlouhé a namáhavé noci i dlouho spalo. Netrvalo to však dlouho a tábor byl opět na nohou.
Heslo dnešního dne bylo: VÝLET.
Doprava byla tak trochu svérázná a nejednou řidiči porušili předpis o počtu osob ve vozidle a všem účastníkům se to líbilo.
Jelo se na hrad Landštejn a do Slavonic.
Při návratu se všichni smáli a těšili se na večeři. Jejich úsměvy začaly pomaloučku tuhnout, když spatřily bouřku ženoucí se kdoví odkud a směřující kdoví kam. Započaly přípravy na bouři. Vše se odneslo co nemělo nějaké pevné zakotvení bylo odneseno do chatiček či baráčku. Když bylo vše hotovo, začal vítr bičovat tváře všech, kteří očekávali bouři pod otevřeným nebem. Déšť na sebe nenechal dlouho čekat a mraky vyprazdňovaly vše co v sobě měly na uondané poutníky. Déšť byl sice prudký a vítr veliký, ale nikomu se nic nestalo a nikomu nic neodletělo. Vše trvalo sotva hodinu a jak bouře přišla, tak i odešla. A všichni mohli jít v klidu spát.

Sedmý den

"Kupec z dalekých krajů přijel k nám", neslo se tábory. "Má u sebe mnoho léčivých lektvarů, strašnou spoustu svitků a dokonce i mocné artefakty: Bardovu loutnu a mocný meč!" "Doufáme, že zde nesetrvá příliš dlouho, jinak nám vyfoukne všechen kšeft," bylo slyšet z tábora malých rodů. Brzo ovšem seznaly, že to není jejich konkurent, protože sortiment jeho zboží byl odlišný od jejich. A dá se říci, že jim i trochu pomohl, jelikož mnohokrát za nimi přišli vyslanci z velkých rodů a žádali o půjčky, protože neměli na cennosti, které sebou kupec přivezl. V tu chvíli pookřály jejich dušičky, očička se rozzářila a Malí se jali smlouvat o tom, kolik komu půjčí a jaký úrok si přihodí a kdy jim to ti Velcí vrátí.
Kupec přivezl vskutku mnoho roztodivných věcí a kupující po chvilce dostali pocit, že zrovna bez tohoto nemohou žít. Veliké štěstí měli i ti jež kletbou strašlivou postiženi byli, kupec přivezl totiž i svitky, které je mohly prokletí zbavit. Byly ovšem hrubě drahé a pokud se hrdinové chtěli prokletí zbavit, museli sáhnout hluboko do svých měšců a navíc si půjčit veliký obnos z bank malých rodů.
Však již za pár chvil se ukázalo, jak moudře se rozhodli. Bez tohoto kroku by za dnešní den nebyli schopni vypátrat byť i jen jednu jedinou stopu po dalším korunovačním klenotu: Žezlu bílých králů.
Tento den se zprvu zdálo, že všechny trumfy drží v rukách Zelení Kořeni, neb oni jediní již věděli, kde leží Artefakt vidění věcí budoucích. Však žel, veškery své prostředky vydali na zrušení kletby, a tak vyrazili do pole bez jakýchkoli dalších informací. Ani to by je snad nezastavilo, lež smutnou shodou okolností nenalezli v pravý čas Vědmu na jejím místě, a nemajíce trpělivosti, nezískali poslední článek řetězu, aby mohli nalézt místo uložení Žezla.
Den byl velmi dramatický a zejména Malé rody v něm předvedly divy hrdinství, neb všechny Artefakty vidění věcí budoucích byly střeženy nestvůrami, jež k životu povolala zloba mezi rody při Vraždění rodných. Proto mohly být nestvůry poraženy pouze bojovníky z řad Malých rodů, které se tohoto vraždění neúčastnily. Všechny nestvůry byly nakonec potřeny, Malé rody prokázaly mnohá hrdinství (ač mezi nimi navzájem vznikla půtka převeliká) a Žlutým Štírům a Hnědým Dřevákům se podařilo zjistit, kde se Žezlo nachází, a navštívit Zaklínače, aby je zbavil nestvůry, jež Žezlo střeží. Leč Zaklínač nemohl se nechat najmout oběma rody současně, a proto mezi jejich nároky musel rozhodnout opět Boží soud: v převelikém čestném turnaji nakonec slavili vítězství Dřeváci, kteří tak získali právo najmout Zaklínače a tak i jako první uchopit Žezlo.
Ale boj o Žezlo se odehrál až po slunce západu a bude popsán až nazítří.

Šestý den - čtvrtek

Jak roste počet dní strávených honbou za královskými klenoty, tak roste i zkušenost jednotlivých bojovníků či mágů, ale zároveň i celého rodu. Se zkušeností se zlepšují i jejich válečné a léčitelské dovednosti, takže boje začínají být čím dál častější a lítější.
Dobrý pozorovatel mohl k tomuto názoru dospět hned z rána, když pestrobarevné rody otevřely své banky, zastavárny a obchody s magickými svitky a započaly v zápasu o klienty.
Všichni velcí se snaží využít svých výhod, aby uspěli v tomto bratrovražedném zápolení a dosáhli mety nejvyšší - totiž dokázali, že budoucí král právem má vzejít z jejich středu.
Po nakoupení všemožných svitků obsahujících rady více či méně užitečné začal závod v rozluštění jejich významu a dosažení místa, kam ten který je posílal. Někteří neztráceli drahocenný čas a pokoušeli se rozlousknout tajemství, ukryté ve svitku, během pochodu. Jiní museli svůj postup trochu zpomalit a nad svitkem se pozastavit. Všem se nakonec podařilo tajemství odhalit a vyrazili na další cestu. Mnozí museli dojít na i na taková místa, které ještě lidská noha nenavštívila.
Jak bylo řečeno, svitků bylo mnoho a mnohá - i nedobrá - tajemství v nich byla ukryta. A tak se stalo, že některé rody po úmorném hledaní nalezli artefakt zrady a podvodu, který je uvrhl do kletby a bojovníci těchto rodů nemohou dále postupovat na další úrovně a Vědma nebude s nikým z nich mluvit. Kletbu bylo možno sejmout pouze zrazením svého spojence či nějakým jiným hnusným činem. Čím větší odpornost by hrdinové provedli, tím by kouzlo mělo slabší účinek. Je nutno upozornit, že žádný z rodů se rozhodnutím všech prostých vojínů k takovému skutku nesnížil: Zelení i Hnědí raději zůstali pod vlivem kletby, než by pošpinili svou čest. Těžké chvíle nastaly pro prokleté rody, neb sváděly ukrutné bitvy a žádná zkušenost jim nepřibyla, Vědma byla němá, svitky se nedaly číst…
Však přec bylo denního velkého skutku dosaženo: Zelení Kořeni po strašlivém klání a porubání, kdy nejprve smetli Modré Gindy a pak se po strašlivém zápase s Hnědými Dřeváky podlehli přesile lapků, nalezli mocný svitek, jež místo uložení mocného Artefaktu vidění budoucích věcí určil.
Tak se stalo, že Kořeni byli pro tento den vítězi, však žel, štěstena je vrtkavá a jejich náskok byl zmařen: ale to už je příběh dalšího dne.

Pátý den - středa

Klid zbraní zavládl hned od rána. Uondaní a znavení po předešlých vyčerpávajících bojích, hrdinní bojovníci zůstaly na celé dopoledne ve svých táborech a připravovali se na boj, který je jistojistě čekal. Nedílnou součástí bylo samo sebou i navštívení zastaváren, bank a jiných všemožných krámků, které se zde vyrojily jak houby po dešti. Mnozí kdo navštívili toto tržiště seznali, jak jsou malé rody houževnaté a jakými jsou zdatnými obchodníky. Jednání byla úporná a ceny pevné. Nedá se říci kdo byl šťastnější po jejich skončení, ale nikdo neodešel s prázdnou.
Cesty bojovníků jednotlivých rodů se rozdělily podle toho kam měl kdo namířeno, ale čarodějové ze všech rodů mířili na stejné místo. Jak se totiž po poledni dozvěděli od Liela, mohli se v lese setkat s excorcistou u kterého mohli získat další zkušenosti a postoupit na další úrovně na své cestě za titulem arcimága. Poznali jak svízelná a nástrah plná může jejich cesta být. Nelehký úkol drtivá většina z nich splnila, ale jen jeden z nich mohl získat formuli, která mohla, jak se později dozvěděli, zbavit nesmrtelnou nestvůru jejího prokletí a ukončit její soužení na tomto světě. Jak bylo řečeno, jen jeden čaroděj mohl tuto formuli získat a toho nejlepšího čaroděje měli ve svém středu zelení.
Bojovníci se mezitím snažili získávat další informace o tom, kde korunovační klenoty uschovány jsou. Byli proto velmi rádi, když na své cestě potkali Moudré, kteří jim poradili, o místě kde je schován jeden z klenotů. Řekli jim též o nestvůře nesmrtelné a tom jak ji mohou porazit. Protože jen jeden rod mohl získat magickou formuli, ti ostatní museli získat Zaklínačovu přízeň a navíc mu zaplatit cenu, kterou si za zabití nestvůry vyžádá.
Schůzku se Zaklínačem se podařilo domluvit dvěma rodům a konkrétně Dřevákům z vrchů a skal a Věčným štírům. Když ho však potkali, nebyl nikdo z nich schopen nestvůru popsat a tak jim Zaklínač nebyl schopen říci cenu, protože nevěděl co bude potřebovat a jak moc namáhavý bude zápas s ní. Proto si s nimi domluvil schůzku na pozdější hodinu, aby mohli nestvůru "okouknout" a popsat mu jí.
I stalo se, že mezi tím k nestvůře, hrající si se zlatým korunovačním jablkem jak s míčkem, došli i jiní a to páni Kořeni z Lesa a Gindové, kteří uzavřeli mezitím spojenectví by mohli nestvůru ohavnou zabíti. Domluveni byli tak, že zlaté jablko po právu náleží Kořenům, protože právě oni mohli nestvůru zbaviti její nesmrtelnosti. Takže zatím co Dřeváci smlouvali se Zaklínačem o ceně, bylo to pravda jednání velmi přetěžké, protože Dřeváci mohli Zaklínači nabídnout jen velmi malý obnos a museli ho přesvědčit více o důležitosti té věci a o správnosti toho činu než aby ho prostě uplatili, Kořeni již pospolu s Gindy společně útočili na nestvůru. Jak domluveno bylo mág Kořenů odříkal formuli a nestvůřina nesmrtelnost byla zlomena, ale přece jenom jí nebylo lehké porazit, neb měla ještě hodně životů. Však společným úsilím se jim jí podařilo přemoci a poslední ránu jí zasadil bojovník z rodu Gindů. Právě proto to byl on kdo získal zlaté jablko.
Nastala chvíle, kde se vteřiny zdají jako hodiny, kdy je vše zapomenuto a kdy vítěz bere vše. V tu chvíli se stala věc ohavná a zrada veliká poskvrnila jméno Gindů, v tuto chvíli se zrodila myšlenka a v této chvíli byla zároveň i vyřčena "ZDRHÁME", pronesl Kníže Gindů. Tak prostá byla věta zrady, kterou není možno zapomenout na věky věků.


Čtvrtý den - úterý

Brzy zrána, ač bylo v celku zataženo , vyrazili všichni bojovníci i čarodějové v čele se svými knížaty a kněžnami do lesů na místa, která jim z předchozího dne byla již dobře známa. Museli dokončit své úkoly a najít magické předměty, pomocí kterých se snad moudrým podaří zjistit kde jsou korunovační klenoty.
Ti kdož odešli na setkání s vědmou seznali, že to není žádný pecivál. Ať hledali jak hledali, nepodařilo se jim jí najít dříve než slunce překročilo zenit své dráhy.
Náročné bylo i hledání artefaktů, všichni museli vynaložit veliké úsilí než sem jim podařilo najít byť jen jediný z nich.
Též lapkové je dnes napadli v daleko větším počtu než předešlého dne a mnoho udatných bojovníků padlo do jejich nastražených léček. Jen jediný rod dokázal s těmito zlosyny uzavřít obchod a přemluvit je, aby právě na ně neútočili. Za to, jak asi již každý tuší, si však vyžádali poměrně velké množství zlata.
Jiné rody už neměly tak veliké štěstí a například rod Kořenů z Lesa, ač chrabrý, přišel na závěr dne o vše co jeho bojovníci do té doby nashromáždili. Záludní lapkové tak odcházeli zpět do svých skrýší zas o něco bohatší. A to něco, nebylo zrovna málo, získali totiž vlajku zelených i modrých a též i jejich štíty, dále pak dvě kroniky rodové a i kroniku velkou.
Páni z Lesa však pevně věří, že to vše opět sobě zpět navrátí a bídným lapkům ukáží.
I jiné rody měli veliké starosti s velkými ztrátami a ti co přežili museli mít celičký den oči otevřené dokořán, by i oni nezhynuli.
Přes všechny tyto útrapy a strasti se některým vytrvalcům podařilo najít artefakty velké moci. To již byl ovšem večer a oni nestihli navštívit moudrou, ale jejich kroky směřovaly rovnou do ležení, kde na ně již čekala posila těla i duše po celodenní námaze.
Všichni jsou pevně přesvědčeni, že zítra ano už zítra, dokáží díky vyzískaným artefaktům nalézti cestu ke korunovačním klenotům.

 

Třetí den - pondělí

Po noci smutku, vysušil mokré oči vítr ze skal a posléze je osušilo i slunéčko které nesměle začalo vykukovat z mráčků.
Zármutek začal pomalu ustupovat starosti o království, či spíše starost o to aby nenastal chaos a království tak nebylo rozdrobeno na malá knížectví. Když nadešel čas a moudrý Liel se setkal s rody, modří nárokovali své právo na trůn. Jak ale sami uznat museli, jejich nárok nebyl podle práva, anžto král Maklamakan byl zvolen pouze králem válečným, nikoliv díky rodovému právu.
"Novým králem Ellady tedy bude ten rod, který vyzíská ztracené korunovační klenoty, které jsou artefaktem nejmocnějším", řekl Liel. "Posílám vás proto do okolních hvozdů, abyste tyto symboly moci vyhledali a do hlavního sídla Ellady navrátili.Ten z Vás, kdo klenoty vrátí k trůnu, sám na něj usedne, stane se právoplatným vládcem celé říše a jeho rod rodem nástupnickým." Pak ještě upozornil všechny válečníky i čaroděje, že cesta není vždy přímá a je možné, že bude nutno vybojovat veliké množství bitev o různé artefakty menší moci, než se jim podaří dosáhnout svého cíle.
Poté se tedy rody vydaly na dlouhou,velice náročnou první výpravu. Bojovníci válčili stejně krutě v bitvách mezirodových jako v bitvách s podlými lapky a čarodějové chytře a neméně odvážně jednali s Moudrými - tedy s bardem, vědmou a zaklínačem. Podařilo se jim sehnat pro své smrtelně zraněné bojovníky živé vody, které muže síly navrátily do boje a také získali cenné informace o magických schopnostech těchto Moudrých.
Večer pak opět navštívil všechny rody moudrý rádce Liel, který všem chrabrým i všem moudrým ze srdce poděkoval za udatnost v dnešních zkouškách a doktorka věd a magií Choroška pasovala nové bojovníky a čaroděje . Zítra se tedy znovu vydají šiky bojovníků v okolní hvozdy , aby prošli novými boji a získali nové zkušenosti.

 

Druhý den - neděle

Pod závojem z mraků začal další den.
Jelikož rody nestihly zhotovit všechny své rodové znaky, jak jim král včerejšího dne nakázal, počaly hned od rána usilovné dokončovací práce a audience u krále byla přesunuta na odpoledne. Opět se v leženích rodů rozezněly hlasy sekyr a jiného různorodého nářadí. Dokončovací práce šly všem pěkně od ruky a po jejich poměrně brzkém skončení vyrazily družiny do okolí sídelního města, kochat se jeho krásami. Některým z nich se dokonce podařilo nalézt zlaté valouny a rozšířit tak své rodové bohatství. Po poledních hodech svolal král soudní tribunál do přilehlých zahrad, neb se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu. Rody dnes již mohly hrdě před králem stát a přednášet mu své stížnosti. Každý z nich se pyšnil svou rodovou vlajkou, erbem a svým bojovým pokřikem.
Pak začaly hlavy jednotlivých rodů se svými pobočníky předstupovat před krále a přednášet jednotlivé obvinění proti ostatním rodům. Velmi závažná obvinění byla vyřčena. Od odcizení receptu na buřtguláš přes odcizení starodávných artefaktů či půdy, až po zabití nevinných lidí. Po malé chvilce začaly všemi účastníky zmítat vášně a jednou dokonce pro znovunastolení pořádku zasáhla i sama královská garda. Vášně plály v srdcích všech a každý účastník měl tribunálu co říci. Hlavy všech schladil příval deště, pro který muselo být jednání přesunuto do královských komnat, kde soud pokračoval dále.
Však ani tato nepříjemnost nedokázala vášně schladit a jen co všichni dospěli a zaujali místa jim vyhrazená, oheň vášně a rozhořčení opět vzplál. Všechny rody se snažily aby právě jejich hlas byl nejsilnější, aby právě jejich argumenty byly nejpádnější. Řada svědků v různých kauzách nebrala konce a všechna jejich svědectví byla dobře připravena. Až na malé oddíly, které do všech kauz remcaly a měly stále pocit, že jejich recept na buřtguláš je nejdůležitější věc na světě, se všichni ostatní snažily vyslechnout argumenty ostatních rodů a na tom stavět své oponentury.
Propletenec stal se z toho tak veliký a důkazy byly tak nepřesvědčivé, že nebylo v lidských silách spory spravedlivě rozhodnout."Všechna obvinění jsou závažná a není moci na Zemi, která by byla schopna vaši při rozhodnout", řekl král Maklamakan, "proto vyhlašuji veliký turnaj, který rozhodne kdo je v dané věci v právu".

Turnaj započal nedlouho poté. Každý z válečníků vstoupil na kolbiště a bil se nejen pro slávu svou, ale hlavně za svůj rod. Mnoho soubojů zvedlo přihlížející diváky ze sedadel a ti pak hlasitě povzbuzovali své favority. Největší zájem vzbudily souboje hlav rodů. Po nich přišly na řadu souboje celých rodů proti sobě navzájem. Na závěr všeho klání, když rody nastupovaly na rozhodující řež "všech proti všem". Král k nim mluvil před zahájením steče, jeho hlas se zadrhl a on malinko zavrávoral, přesto pokračoval dál. Jeho řeč se stala náhle trhanou, jeho hlas už nezněl jako trubka. V momentě kdy měl zaznít pokyn k zahájení bitvy, podlomila se králi kolena a omdlel. Od chvíle kdy byl gardisty odnesen do svých komnat, panovalo mezi všemi rody strachuplné napětí. Obavy se potvrdily příchodem královy "pravé ruky"¨, vrchního rádce Liela. Už jeho černý oděv hlásal smutnou novinu.

Král Maklamakan Chrabrý, vojenský král Ellady, zemřel.

 

První den - sobota

Dnešní den je ten, který byl již tak dlouho očekáván. Přední velmoži jednotlivých rodů, potomci Praotce, se dnes sjíždějí do sídelního města Ellady, by se setkali s králem a spolu navzájem a byly posouzeny a rozhodnuty jejich sváry. Již dlouhou dobu vládnou mezi rody rozepře o věcech všemožných, však jen málo z nich je opravdu vážných.

Ano, dnes je ten den na který všichni čekáme. Právě nachází okamžik rozuzlení dávných sporů a věky očekávaného míru pro celou Elladu. Velká slavnost chystá se v Královském městě, kam král svolal hlavy všech rodů s jejich družinami, by došli konečnému verdiktu.

Celé město je na nohou, zájezdní hostince smýčí své pokojíky, kuchaři jen vybrané pochoutky chystají a na vývěsní štíty je píší, ani krčmáři se zahanbit nedají a jen to nejlepší ze svých sklepů chystají.
Vždyť už jen za pár chvil zbývá a rody budou zde a všichni živší zde chtějí, by právě u nich se zastavili a peníze své právě u nich utratili.

Oblak prachu zvěstuje družinu blížící se k nám. My jsouce plni očekávání a chystajíce pro ně velké uvítání, zklamáni jsme, anžto namísto skvostné a do dáli zářící družiny přijela banda zaprášených a rodových odznaků nenesoucích pobudů, kteří veškerých příprav oslavných nebyli hodni.

A tak to šlo družinu za družinou, všichni cestou znavení a uondaní ulehli by s klidným svědomím i na hnojišti.

Jejich opovážlivost neznala mezí a vyvrcholila, jak nejhůře mohla. Jak byli, tak přišli ke králi a u něho slyšení žádali.

Král uviděv tu hordu nemytou, poslal je pryč řka: "Vy vtrhli jste sem jak horda barbarů, jenž na naše území útočila. Vy najděte zpět svou hrdost a rodovou příslušnost. Jděte, vlajky a erby své sobě zhotovte, pokřik jenž statečnost vaší zvěstovat po celé zemi bude připravte a až nadejde čas, zde před tribunálem veškeré Ellady pochlubte se jím. Až toto vše připraveno míti budete, pak bude ten čas, srovnáme vaše spory, by spravedlnosti bylo učiněno zadost."

Tak stalo se, rody chystaly sobě veškeré své rodové znaky, jenž z látek dřeva a myslí zhotoveny byly. Ta horečná činnost jim pak zabrala celý den a ke slyšení dalšímu se již času nedostávalo. Snad zítra lepší časy pro ně nastanou a oni na historii svou pradávnou se rozpomenou.