Olymp

Země mrákot

 

Prolog

 

Milý barde, milý pěvče,
drahý ty můj příteli,
jak jen už je dávno tomu
co jsme se my viděli?

Dávno, dávno, vzal to ďas,
že možná ani paměť tvá,
nezná moji tvář a hlas.
Však kdo nezná
by poznat měl
jsem Cyprián a bardem jsem.

Smutné zprávy říkám Tobě,
sic na svých cestách potkal jsem
Zemi Mrákot nohou v hrobě,
pustou, prázdnou každým dnem.

Proto volám o pomoc,
bys přijel v tuto zem
a strávil tady aspoň noc,
tuto zprávu pošli všem.

Až nás tu bude víc, jistě uvidíme,
že smutnou Zemi Mrákot z mdloby probudíme!

 

 

Epilog

 

Milý barde, milý pěvče, drahý ty můj příteli,
děkuji ti velmi za to, co jsme spolu prožili.

Radostnou zvěst hlásím tobě,
Malucha už leží v hrobě,
Stejně jako Ďáblena,
démonická stařena.

Nechť to slyší velcí malí,
čarodějné oko zlé
Ďábleny je pohaslé.
Naděje nám svitla v dáli.

Bardi stateční a milí,
oslavili tuto chvíli
v Zemi Mrákot nádherné,
částečně i kouzelné.

Vladana jste spasili,
Ďáblenin sen zhatili.
Napomohla modlitba
Země Mrákot procitla.

Vladan vládne a je králem,
Blažej věrně slouží mu,
a Květuška se svým psíkem,
už netouží prožít tmu.

Bylinkářčin život v chýši
idylicky dožívá,
touha vládnout celé říši
je už téměř mizivá.

Nebo ne?

Budu vám vyprávět, co stalo se dále:
Lidé tu pomřeli, démoni zabili krále.
Květuška poté, co děti zmizely,
zjistila, že chce být zlou raději.

Nyní jsem čarodějnice Kořenozmara!

Blažej je posednut,
Vladan je zabit,
kdo může, prchá odtamtud,
bez záměru se vrátit.

Květuška zlé plány celou dobu kula,
s dědečkem Miliem plán svůj rozvinula.
Sokyň se zbavila a hodnou jen hrála.
Potom se nad hroby vítězně smála.