Ty nejlepší věci vznikají obvykle nenápadně, často ve spěchu a dosti provizorních podmínkách. Podobně jako Bill Gates asi nečekal, že se z jeho garážového kutění postupně stane globální gigant Microsoft, jistě nečekala ani partička přátel kolem Hofíka, že z narychlo založeného občanského sdružení, zaregistrovaného tři měsíce před plánovaným termínem tábora, se nakonec stane životaschopný organismus, který se v plné síle dožije 25 let. Přesně to se stalo minulý víkend a to byla samozřejmě vítaná příležitost se opět sejít, zavzpomínat, vyměnit si novinky i se seznámit napříč jednotlivými campamentími generacemi. Organizace se ujala Natka a než přikročím k samotnému líčení toho, co se o víkendu dělo, musím jí na tomto místě vyjádřit vděčnost a obdiv, jak to všechno zvládla zorganizovat, připravit a ještě během samotného pobytu řešit s úsměvem na tváři problémy, bez kterých se žádná takováto akce neobejde. Takže Natce moc děkujeme a tento text je věnován především jí, ale také všem, kdo tam byli a přispěli k pohodovému průběhu a vyznění celé akce, jakož i těm, kdo s námi být nemohli a aspoň tímto způsobem mohou trochu nahlédnout pod pokličku.
Páteční příjezd byl jako obvykle zkomplikován zácpami v okolí Prahy, leč přeskočme zdlouhavý popis ploužení se v kolonách a přesuňme se do okamžiku, kdy i poslední dorazivší obdrželi instrukce, kam se nastěhovat, a spořádali připravenou večeři. Před naplněnou jídelnou Natka ještě jednou všechny oficiálně přivítala, podala nějaké ty nezbytné organizační informace a pro navození té správně nostalgické atmosféry následně nechala promítnout retrospektivní video, vytvořené Eli, jednou z členek nejmladší generace táborových organizátorů. Po zamáčknutí slziček dojetí se rozproudila debata na téma, kdo se jak od okamžiku svého zachycení na video (ne)změnil, přerušená příchodem podivného mužíka s lucernou, který vykřikoval cosi o místě činu. To nám přišlo náležitě podezřelé, a proto jsme se k mužíkovi připojili, abychom se vzápětí stali svědky scény, v níž inspektoři Shellrock a Wantson po ohledání místa činu a na něm se nacházející mrtvoly zatkli přítomného Jamesona Churchilla, strýce a nálezce oběti. K tomu jim stačilo, že Jameson neprozřetelně přiznal, že vražedná zbraň patří jemu. Na jeho následné námitky, že ji asi před týdnem ztratil, už detektivové nebrali ohled a v klepetech ho odvedli. Bylo jasné, že v celém případu něco nesedí, ale protože spravedlnost je nejen slepá, ale má na všechno i dost času (něco o tom s dovolením vím), nechali jsme celou záležitost na ráno a přesunuli se k ohni, kde se rozproudila klasická zábava s kytarou, zpěvem, řevem, potleskem, buřty, hermelíny a vším tím, co ke správnému večernímu ohni patří.
Ráno bylo dle očekávání takové všelijaké, leč podařilo se nám se kolem deváté shromáždit před jídelnou, kde jsme byli svědky toho, jak za Shellrockem dorazil jeho bratr Microsoft (vidíte, že zmínka o Billu Gatesovi výše nebyla samoúčelná) a snažil se ho přesvědčit, že jakožto dobrý přítel obviněného Jamesona Churchilla pokládá za vyloučené, aby se pan Churchill dopustil tak ohavného činu, z něhož byl obviněn. Shellrock nakonec souhlasil s tím, že nechá celý případ přešetřit, ale protože byl zaneprázdněn i jinou prací, rozhodl se nasadit do akce materiál, který měl po ruce, což jinými slovy znamenalo nás.
Jako mávnutím kouzelného proutku vytáhl Microsoft seznam účastníků a bleskurychle nás rozdělil do několika skupinek, pečlivě dbaje na to, aby v každé skupince byly zastoupeny všechny campamentí generace. Některé přítomné pravda poněkud zaskočilo, že byli vyvoláni svým občanským jménem, což se jim v kontextu tábora stalo asi vůbec prvně v životě, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Každý oddíl obdržel mapu území s vyznačenými místy, kde by snad bylo možné něco ohledně vraždy mladého Ferdinanda Muerta zjistit, načež jsme vyrazili do lesa. Postavy, od nichž jsme zjišťovali informace, představovaly skutečně pozoruhodné panoptikum provázané leckdy i dosti nečekanými vzájemnými vztahy. Vyznat se v tom nebylo úplně jednoduché, ačkoliv jsem se snažil všechny získané informace pečlivě zaznamenat (ale asi jsem nebyl dostatečně pečlivý, protože se po nějaké době ukázalo, že se v těch zápiscích kromě mě nikdo nevyzná, respektive je ani nezvládne přečíst). Hned od první postavy, se kterou náš oddíl mluvil, jsme odcházeli pevně přesvědčeni, že víme, kdo je vrah, tento názor jsme sice byli nuceni ještě během dopoledne zrevidovat, ale už před obědem jsme měli případ v podstatě vyřešený. Jenomže to nám k vítězství nepomohlo, protože se ukázalo, že náš dosti přímý způsob vystupování nebyl všem postavám sympatický, čímž jsme dost bodů ztratili. Naše argumenty, že přeci nemá logiku, aby vrah hodnotil chování vyšetřovatelů, kteří se jej snaží usvědčit, byly sice shledány zábavnými, leč stejně nám výsledné pořadí zvrátit nepomohly.
Pátrání bylo přerušeno obědem, který byl jedním slovem VY-NI-KA-JÍ-CÍ. Je pravda, že chvála ode mě, který se zásadně řídí zásadou „když to nemusím vařit já, je to dobré“, nemusí být úplně přesvědčivá, ale takhle libové vepřo-knedlo-zelo jsem snad v životě nejedl, k tomu dva druhy zelí, a dokonce i tzatziki, což byla trošku odvážná kombinace, ale sedla jako zadek na hrnec. Ester a její kamarádi ze skauta, kteří se ujali celovíkendové služby v kuchyni, si tak zaslouží extra zvláštní poděkování, a kdo tam nebyl, má teď o důvod víc své nepřítomnosti litovat (ale třeba ho potěší vědomí, že díky jeho nepřítomnosti toho na každého z nás zbylo víc).
Když nám náležitě vytrávilo, vstřebali jsme i to, čím jsme ten vynikající oběd zapíjeli, a zájemci si rozebrali trička a jiné předměty nesoucí úžasný tábornický campamentí merch z Terezčiny dílny, vyrazili jsme opět do lesa. Nově získané informace nás sice trochu zmátly, ale na našem přesvědčení, že víme, kdo je vrah, to nic nezměnilo, navíc jsme ovšem zjistili, že to není jen obyčejný vrah, ale patrně i hlava místní odnože italské mafie. U jednotlivých postav bylo v duchu nejlepších campamentích tradic nutné splnit nějaké úkoly, většinou propojené s bohatou historií našich letních táborů, ať už šlo o kompilaci útržků táborových odrhovaček, chronologické řazení vyfocených scének, pexeso s obrázky historických herních postav nebo dramatickou interpretaci vybraného smrtelného hříchu na příkladu něčeho, co se během táborů odehrálo. Naštěstí se nebylo nutné během plnění úkolů moc hýbat, byť mě během obědové pauzy poněkud vylekalo sdělení, že prý je na jednom ze stanovišť nutné dělat dřepy. Ale nejspíše se jednalo jen o pokus zkazit mi požitek z toho mimořádně dobrého jídla, o kterém jsem se zmínil výše a které by si zasloužilo alespoň tři zmínky v každém odstavci, tak moc bylo dobré.
Když jsme zvládli obejít všechny postavy, splnit všechny úkoly a sníst všechno, co jsme dostali ke svačině, dorazili jsme na domluvenou schůzku se Shellrockem, kterému jsme sdělili vše, co jsme dokázali vypátrat. Je naprosto nepopiratelné, že informace podané naším oddílem byly nejobsáhlejší, nejpodrobnější a nejkomplexnější (dokonce tak obsáhlé, podrobné a komplexní, až se Shellrock chvílemi tvářil, že snad všechno ani slyšet nechce), a opět se vkládá na jazyk otázka, jak je možné, že jsme nakonec nevyhráli, ale nenechme se otrávit kalichem hořkosti a přistupme k líčení dalších dramatických událostí. Po společném návratu do tábora si nechal Microsoft předvolat komisaře, který vyšetřoval jedno podezřelé úmrtí, o němž jsme se v průběhu pátrání dozvěděli. Vyhýbavé a liknavé odpovědi předvolaného komisaře, který navzdory svému jménu Rex nevrtěl ocáskem ani se nedožadoval housek se salámem, Microsofta i všechny ostatní (teda kromě našeho oddílu, protože jak jsem zmínil, my jsme v tom měli jasno už cestou na ten úžasný a vynikající oběd) utvrdily v tom, že ono podezřelé úmrtí skutečně nebyla nehoda, nýbrž zakamuflovaná vražda. Rexovo chování bylo natolik podezřelé, že nám všem Microsoft nařídil ho po odchodu od výslechu sledovat. To jsme splnili na jedničku a dám ruku do ohně, že sledovaný komisař ani jednou nepojal podezření, že by snad někdo opatrně kráčel v jeho stopách. Díky tomu nás nevědomky a bezděčně přivedl přímo ke svému šéfovi, totiž onomu místnímu kápovi italské mafie s velmi neitalským jménem William Ramsay, a jeho pomocníkům (nebylo ovšem zcela jasné, zda jedna z těch pomocnic, Diana Boss, sama nebyla oním kápem, ex post jsem se při psaní tohoto textu dozvěděl, že ano, ale to na věci až tolik nemění, klíčové bylo odhalit vraha). Jejich pikle bylo nutné zarazit jednou provždy, proto nám Microsoft se Shellrockem rozdali nejobávanější zbraně campamentích dějin, tj. stužky a gumy. Někteří je s ohledem na své stáří či údajnou poúrazovou rekonvalescenci odmítli, já bych samozřejmě bojovat šel a zabil bych alespoň pět protivníků, leč kronikáři více sluší skvrny od inkoustu než od potu, tudíž jsem na aktivní účast v poslední bitvě rezignoval. Ačkoliv „černí“ používali takové ty klasické nefér triky jako útočení ze svahu a zabíjení dotykem, nebylo jim to nic platné a tváří v tvář odhodlaným bojovníkům za spravedlivou věc neměli šanci. Byť tedy vzdorovali dlouho a nakonec hrozilo, že Williama Ramsaye skolí vyčerpání a žízeň dříve než zasloužená oprátka.
Ale stejně jako tolik jiných věcí má i poslední bitva svá nepsaná, leč pevně daná pravidla, a William Ramsay byl nakonec předveden před oba vyšetřovatele, před nimiž se, ničeho nelituje a naopak se svou zvrhlou genialitou ještě chlubě, ke svým zločinům přiznal. Opět bych na tomto místě rád podotkl, že členům našeho oddílu neříkal nic nového, ale přesto jsme nakonec nebyli vyhlášeni jako vítězný tým. Když nám tedy Ramsay potvrdil, co už jsme věděli, odebral se vstříc svému dalšímu, bezpochyby již velmi krátkému osudu, a my vyrazili na zaslouženou večeři. Noky s kuřecím masem a sýrovou omáčkou se též povedly, ale přiznám se, že když jsem na svou otázku ohledně možného přídavku obdržel odpověď, že jako přídavek mohu dostat ještě trochu od oběda, poskočilo mé srdce radostí a pocit blaženosti mi projel od kořínků vlasů až po nehty u nohou.
Zatímco jsem dojídal, pečlivě dávaje pozor, aby ani drobeček nepřišel nazmar, nachystali organizátoři promítačku, neboť na programu večera byl znalostní kvíz, pochopitelně opět tematicky laděný ohledně campamentí historie. K jeho moderování se osobně dostavil kardinál Richelieu, dosti rozporuplná, byť nikoli vyloženě záporná postava z táborové hry Stíny nad Louvrem. Některé otázky dokázaly zodpovědět všechny týmy, některé byly dosti zapeklité a jak už tomu bývá, nechyběly ani takové, u kterých byla odpověď, označená kardinálem za správnou, některými účastníky hlasitě zpochybňována. To už tak ale bývá, že se vzpomínky na jednotlivé tábory a události liší, aspoň se máme na výročích stále dokola o čem bavit, aniž by nás to přestalo bavit (dokonalý rým v próze, kdo z vás to má?). Výsledky kvízu byly každopádně velmi těsné, sluší se pogratulovat vítězům i zmínit skutečnost, že se o svou sladkou výhru podělili s ostatními.
Následoval přesun k ohni, kde byla navzdory několika nově dorazivším posilám zřetelně cítit celková únava, ale i tak jsme si i tentokrát zazpívali, opekli buřty a užívali atmosféru, ke které se většina přítomných už dostává mnohem méně často, než by si přála.
Na nedělní ráno už kromě snídaně a vyklízení chatiček nebyl moudře naplánován žádný program, jen ti nejmenší cvrčci se dočkali opětovného vyhlášení výsledků a rozdávání odměn, neboť většina z nich v době ukončení kvízu už dávno spala. Část z nás se zvládla vypravit do místního kostela, byť s mírným zpožděním, ale budiž panu faráři přičteno ke cti, že nehnul ani brvou, zatímco se mu během zahajovacích mešních úkonů zásluhou pro něj zcela neznámých lidí počet oveček postupně téměř zdvojnásobil. Návrat zpět na tábořiště se pak lehce zdržel tím, že drobotina objevila v těsném sousedství kostela hřiště s prolejzačkami, skluzavkami a houpačkami, což bylo samozřejmě nutné vyzkoušet. Někteří sice mysleli, že z kostela už vyrazí rovnou domů, ale argument jejich ratolestí, že „ještě je potřeba korábu dodělat stožár“, se ukázal jako nevyvratitelný a příslušní rodiče poslušně stočili volant zpět do tábora.
Postupné loučení všech se všemi, jak jednotlivé rodinky a skupinky jedna po druhé vyrážely na cestu, bylo samozřejmě náležitě dojemné, všichni se vzájemně ujišťovali, že to nemusí trvat celých pět let, než se zase sejdeme, ale víme, jak podobné plány nakonec stejně dopadnou…
Tak ještě jednou upřímné díky Natce, všem, kdo jí s organizací pomáhali, i všem „prostým“ účastníkům. A našemu milému Campamentu hodně energie a entusiasmu do další pětiletky!
Martin Koumák