Jak se ukázalo loni, má čtyřdenní varianta Drsoně, tedy společného puťáku určeného pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, i své výhody. Díky těmto pozitivním zkušenostem jsme letos mohli využít toho, že dva z nás trvale žijí v Brně, a vypravit se na dalekou jižní Moravu.
Byl pátek 2 hodiny odpoledne a sedmičlenná část výpravy se sešla na Hlavním nádraží a společně vyrazila vlakem směr Beroun. První komplikace přišly hned ve vlaku, kdy jsme místo jedním vlakem hodinku jely kvůli různým technickým poruchám vlaky třemi asi dvě hodiny. V Berouně hned u “hlaváku” již čekala druhá část výpravy o 5 děvčatech z Karlových Varů a 1 Natce z Hostivic. Ve městě jsme doplnily krosny zásobami jídla a některé z nás i oblečením z luxusního sekáče. Nabraly jsme síly v tamní restauraci a vydaly se vlakem dále na Křivoklát, kde nám začal puťák v pravém slova smyslu.
Letošní Drsoň, tedy puťák určený pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, byl již desátý v pořadí. To bylo samozřejmě nutné nějakým způsobem oslavit, proto jsme se letos vypravili do míst, kde tato tradice před devíti lety začala, přičemž trasu, kterou jsme tehdy ušli, jsme si ještě o několik kilometrů prodloužili.
Tentokrát jsme se rozhodli jet místo do Vratislavic nad Nisou do vesnice Jistebnice poblíž Tábora. Sraz byl ve čtvrtek 28. října na Hlaváku. Cesta proběhla hladce a v pořádku jsme dorazili na faru u kostela sv. Michaela. Bylo nás asi 15 plus vedoucí.
K zajištění povznesené nálady i ve vypjatých chvílích po padesáti kilometrech chůze obtížným terénem, kdy vzpomínky na denní světlo zdají se být jen škodolibými hříčkami naší představivosti, povolala naše skupina poutníků pěvce a hudebníka – slovutného Čendu von Ukulele, autora tohoto textu.
Sraz byl tentokrát u Národního divadla. Když všichni dorazili, rozdělili jsme se do šesti týmů. Pak jsme se přesunuli do podchodu u Divadelní ulice, a tam jsme zahlédli Richarda, kterého někdo pronásledoval (později jsme se od Richarda dozvěděli, že to byli dva nájemní zabijáci – Croup a Vandemar).
Všechno jednou končí, takže jsme se letos rozhodli již tradiční Pacov vyměnit za Vratislavice nad Nisou blízko Liberce. Letos jsme proto neodjížděli jako obvykle z Roztyl, ale z Černého Mostu. Celkem nás bylo kolem třiceti.
Ke konci léta neodmyslitelně patří Babí léto v Žíchovci, stejně jako tábor k létu, Drsoň k jaru a podzimky k podzimu. Tématem letošního ročníku byli komiksoví superhrdinové.
Slivice se nachází necelých padesát kilometrů od Prahy. Dalo by se tedy čekat, že nebude těžké se tam dostat. Ale natvrdlost některých dopravců a jedna malá železniční výluka dokázaly změnit jednoduchou cestu na napínavou okružní výpravu, ze které by měl radost i Jules Verne.
Byl deštivý večer, pozdní máj... a my jsme právě vystoupili z vlaku na lovosickém nádraží. I ti největší optimisté mezi námi začali připouštět, že v ponurých předpovědích norských meteorologů by se mohlo skrývat zrnko pravdy.
V Roztokách a okolí je pěkně, to jsme si ověřili při různých příležitostech už hodněkrát. A když na zdejším zámku zorganizovali výstavu o výrobě čokolády a současně ještě jednu o populárních postavičkách Jů a Hele, tak bylo jasné, kam se letos podíváme na tradiční předtáborový výlet s malými dětmi.
Jelikož bydlím daleko od Prahy, musel jsem s kamarádem brzy vstávat a jet autobusem. Když jsme přijeli na stanici Anděl, už jsem se zorientoval a podle věže kostela našel cestu. Viděl jsem před farou stát jiné lidi a děti, tak jsem se ujistil, že jsme správně, někoho jsem znal u tábora či z jiných akcí. Odevzdali jsme batohy a rozdělili se do týmů. Hned na začátku jsme zhlédli scénku, kde jsme se dozvěděli, že nějací joudové chtějí otevřít pomocí mocných symbolů bránu a vpustit do našeho světa démony.