Letošní Drsoň, tedy puťák určený pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, byl již desátý v pořadí. To bylo samozřejmě nutné nějakým způsobem oslavit, proto jsme se letos vypravili do míst, kde tato tradice před devíti lety začala, přičemž trasu, kterou jsme tehdy ušli, jsme si ještě o několik kilometrů prodloužili.
K rozhodnutí trasu letošního Drsoně prodloužit nás ovšem nevedl sadismus plánovače Atleta ani masochismus jiných členů, nýbrž zcela prostý fakt, že autobus nejenže nečeká, ale navíc už ani nejezdí do Kvildy, kde jsme prvního Drsoně kdysi zakončili. Další změnou se ukázala být skutečnost, že nově už ani nebere cestující bez místenky, byť značky v jízdním řádu hovoří jinak. Naštěstí jsme si zkušeně pořídili jízdenky s místenkami předem.
Ale začněme od začátku. I když... není lehké určit, kde přesně vlastně letošní Drsoň začal, vzhledem k tomu, že někteří účastníci jeli až z Brna a jiní naopak přistoupili až v Plzni. Nicméně z Plzně dál už jsme byli všichni pohromadě (tzn. Atlet, oba Koumáci, Matěj, Kubové Vokurka a Kalina, Davidos, bratři Řepové a Vítek), vyměňovali si novinky a pohrdavé komentáře o těch, kdo účast na poslední chvíli odřekli, obdivovali, jak někteří během coronavirové karantény zhubli a jak si jiní udrželi figuru, a postupně jsme pociťovali takové to nervózní brnění v nohou a kladli si v duchu otázku, jak v letošní zkoušce sil, poprvé za celou její historii čtyřdenní, obstojíme.
Po výstupu v Železné Rudě jsme mezi sebe spravedlivě rozdělili plachty z campamentího skladu a s menšími obtížemi našli správnou cestu do nitra Národního parku Šumava, který se nám měl stát po následující tři dny a tři noci domovem. Lehce nás znejistil jen fakt, že naši od pohledu asi velmi podezřelou skupinku zastavila policejní hlídka, ale poté, co jsme bdělé strážce zákona ujistili, že opravdu nemáme v úmyslu překročit státní hranici, jsme byli ponecháni svému osudu. S poměrně veselou myslí a nijak zvlášť unaveni jsme krátce po půlnoci dorazili do našeho prvního cíle, nouzového nocoviště Hůrka. S přihlédnutím k okolnostem jsme poměrně rychle postavili z plachet ležení a ulehli, ukolébáni bušením dešťových kapek o plachty a šuměním šumavských smrčin.
Ráno nás čekalo několik nepříjemných překvapení. Jednak se ukázalo, že některé plachty už nejsou dostatečně voděodolné, jednak někteří z nás podle stavu svých malíčků zjistili, že by potřebovali aspoň o půl čísla větší boty. Ale čekalo na nás i jedno překvapení příjemné, a sice to, že Řepa vytáhl z batohu bábovku, kterou upekla Samantha, a všechno nás spravedlivě podělil, čímž byl negativní psychický dopad výše zmíněných nepříjemných překvapení do značné míry eliminován.
Naší první páteční zastávkou bylo ledovcové jezero Laka, cestu k němu nám zpestřila nutnost překonat bouřlivý potok s bezmála dva metry hlubokým korytem, ale dostali jsme se přes něj všichni suchou nohou. Pohled na jezero Laka rozhodně stál za námahu, snad jen trošku zklamáním bylo zjištění z informační cedule, že jezero svou podobu získalo až v důsledku umělého navýšení břehů. Jinými slovy jsme při pohledu na jezero nehleděli na krajinu doby ledové, což je rozhodně působivější představa než když člověk pozoruje vodu zadržovanou umělou hrází.
Dalším pátečním cílem byly Prášily a v nich se nacházející hospoda. Cestu nám kromě úchvatných pohledů na krajinu zpestřila diskuze na již několikrát diskutované téma, zda by se neměl Drsoň otevřít i starším dívkám a ženám. Jako obvykle se do debaty zapojila jen hrstka účastníků, rázně hájících obě myslitelné odpovědi, zatímco mlčící většina se zapojovalo toliko výrazy jako „Hm“ nebo „To jo, no“. Jako památka na proběhlou debatu nám nicméně po zbytek Drsoně zůstal zvyk reagovat hláškou ve stylu „Jen si to užij, příští rok už si to nebudeš moci dovolit“ na situaci, kdy někdo z účastníků vydal zvuk, obecně pokládaný za společensky neakceptovatelný.
V hospodě nás mile překvapilo, že po nás personál nepožadoval nasazení roušek, a nemile nás překvapily ceny za jídlo. Obojí se mělo stát jakýmsi evergreenem i při dalších návštěvách občerstvovacích zařízení. Ani ceny zcela srovnatelné s Prahou ovšem některé z nás neodradily dát si po polévce a hlavním chodu moučník skládající se z jednoho obrovského borůvkového knedlíku, čímž dotyční poněkud popřeli výše zmíněný odtučňovací efekt pobytu v karanténě, ale nutno uznat, že při našem energetickém výdeji neměl ani obrovský borůvkový knedlík zásadní vliv na naše figury.
Po odchodu z hospody jsme se rozdělili na skupinu, která zamířila do cukrárny, na skupinu, která zamířila do smíšeného zboží, a na skupinu, která jen vyčkávala, až se zbylé dvě skupiny vrátí. Nějaký čas jsme ztratili chybou v komunikaci, kdy se cukrárenská skupina domnívala, že smíšenozbožní skupina ještě nevyřídila své nákupy, zatímco smíšenozbožní skupina se domnívala, že cukrárenská skupina ještě nedokončila doplňování hladiny cukru v krvi, ale nakonec se nám podařilo se zkompletovat a vyrazit. Docela nás pobavila informace od smíšenozbožní skupiny, že obchod se smíšeným zbožím jeho majitelka otevřela koncem února a v důsledku pandemie a z ní plynoucího rapidního poklesu počtu turistů v Prášilech se v podstatě celou dobu potácí nad krachem. Snad její tíživou ekonomickou situaci vylepšil alespoň náš nákup, z něhož je nutné zmínit mraženou pizzu, o které sice nikdo dost dobře nechápal, proč si ji někdo koupil, ale aspoň jsme se měli čemu zasmát.
Velice brzy nás totiž humor přešel, neboť cesta k Prášilskému jezeru kladla oproti dosavadním úsekům výrazně zvýšené nároky na naši fyzičku a naše dosud poměrně jednolitá skupina se začala pomalu, ale jistě trhat. U Prášilského jezera se o naši pozornost svorně podělila přírodní scenérie, rodinka jezerních kachen a pamětní deska připomínající jistého studenta přírodovědy, který se v jezeře před lety utopil. Nabrali jsme síly a vyrazili na sice závěrečný, ale nejnáročnější úsek celého dne a vlastně i celého Drsoně – na vrch Poledník. To znamenalo nejprve několik desítek výškových metrů sestoupit a následně o několik set zase vystoupit, to vše za stále sílícího deště. Určitou výhodu měli v tuto chvíli ti, kdo se prvního Drsoně neúčastnili, zatímco ostatní jen v duchu vzpomínali, jak jim dal před lety tento úsek zabrat a jak ho asi zvládnou teď. Na náladě nám nepřidalo ani to, že jedna skupinka turistů mířící z Poledníku dolů nás informovala, že nějaká partička už tamní nocoviště obsadila.
Délka rozestupů mezi jednotlivými účastníky řádově narostla, ale nakonec jsme se notně znaveni a promočeni všichni sešli pod střechou terasy rozhledny na Poledníku a chmurně přemýšleli, jaká nás v tomto dešti a větru ve více než třinácti stech metrech nadmořské výšky čeká noc. Pozitivní aspoň bylo, že z avizované partičky, která se na nocovišti usídlila, se vyklubal jen jeden páreček zhruba tak našeho věku, se kterým nebylo nijak obtížné vyjít. Ve veřejně přístupné části stavby rozhledny se nachází krytý krb a když jsme v něm rozdělali oheň, nálada nám hned stoupla. Zlatým hřebem večera bylo pečení v Prášilech zakoupených brambor a především oné mražené pizzy, kterou se nám hlavně díky Atletově šikovnosti podařilo nespálit a nutno uznat, že byla i docela poživatelná a představovala příjemné zpestření jídelníčku postaveného hlavně na různých variantách guláše a kuřete na paprice z pytlíku. Na noc se nám podařilo ze stolů vybudovat ležení poměrně dobře chráněné před větrem; Atletova poznámka, že přesně takovéto počasí zažil při nocování v Patagonii, ovšem dopomohla ke klidnějšímu spánku asi jen málokomu.
Ráno na Poledníku bylo sice stále chladné a větrné, ale aspoň přestalo pršet. Poskládali jsme stoly do původních pozic, prohodili pár slov s krátce poté dorazivším strážcem Národního parku, kterého upřímně pobavilo naše lamentování nad neutuchajícím větrem, a vyrazili jsme směr Modrava. Většina z nás si z prvního Drsoně pamatovala, že úsek Poledník – Modrava je v podstatě stále jen z kopce nebo po rovině, tak se nám šlo poměrně dobře. Na stejném místě jako před lety jsme přebrodili další potok, tentokrát ne všichni suchou nohou, zato někteří suverénně přešli po kluzkém kmeni ležícího stromu, a zavzpomínali na legendární, právě na tomto místě pronesený Babočkův výrok „Pojďte, pojďte, už se smráká“. Nocoviště na Modravě, které nám tenkrát poskytlo na několik málo hodin přístřeší, než nás Babočka vzbudil ve čtyři ráno s tím, že „autobus nečeká“, prošlo od naší minulé návštěvy zevrubnou rekonstrukcí a vypadalo mnohem lákavěji než posledně. Příliš jsme se ale u něj ani na jiných místech cesty nezdržovali, protože nás poháněla vpřed vidina dobrého oběda v modravském minipivovaru. Bohužel se po našem příchodu ukázalo, že všechna místa jsou obsazena nebo zarezervována, a museli jsme vzít zavděk jinou místní restaurací, kde jsme ale také najedli dobře. Následný výstup na Černou horu nám opět dal docela zabrat, i když s výšlapem na Poledník předchozího dne se samozřejmě nedal srovnávat. Stejně jako tenkrát, i nyní jsme si na Černé hoře pořídili skupinovou fotografii na památku. Odpočinek nám tu Řepa zpestřil líčením toho, jaká zajímavá povolání mají někteří jeho kamarádi, přičemž jsme se shodli, že z nás by je asi nikdo vykonávat nechtěl.
Dál nás cesta vedla směrem k prameni Vltavy, přímo k němu se ale letos dostala jen skupinka rychlých dobrovolníků, kteří k němu zaběhli doplnit vodu do lahví. My ostatní jsme na ně počkali na nedalekém rozcestí, odkud jsme měli pokračovat na poslední nocoviště Bučina, umístěné v katastru nejvýše položené obce v ČR. Tato přestávka by sama o sobě byla jen bezvýznamnou epizodou, kdyby v samotném jejím závěru nedošlo k události, která značným způsobem ovlivnila budoucnost dalších Drsoňů i jiných akcí, na které je nutné si brát batoh. Při nasazování na záda se totiž mé letité Alici, která mě dosud nikdy nenechala ve štychu, přetrhl ramenní popruh. Díky šikovnosti obou bratří Řepů se problém naštěstí podařilo provizorně vyřešit režným provázkem, za což jim oběma patří nehynoucí díky, ale z dlouhodobého hlediska je s Alicí konec. Prosím, přerušte četbu a věnujte Alici minutovou vzpomínku, poté scrollujte dolů a pokračujte ve čtení.
Vážně to byla minuta? No, jen jestli... Ale budiž. Takže po zmíněné nepříjemnosti jsme vyrazili směr Bučina, kde jsme sice také nalezli už usídlenou nějakou partičku, ale podařilo se nám s nimi bez problémů koexistovat. Protože se nám za celý den nenaskytla jediná příležitost koupit další mraženou pizzu, museli jsme se spokojit s pytlíkovou stravou vylepšenou jednou či dvěma bramborami zbylými z předchozího dne. Počínající déšť a tenčící se zásoby pití nás pak poměrně brzy zahnaly pod plachtu.
Ráno bylo v porovnání s předchozími skoro až slunečné, takže jsme se spakovali a vyrazili do Kvildy, kde jsme měli v plánu navštívit místní minipivovar spojený s cukrárnou. Názor na chuť produktů cukrárny jsme měli jednotně pozitivní, ohledně názoru na chuť produktů prvně zmíněného podniku jsme se výjimečně neshodli, ale to je prostě ona nekonečná rozmanitost nekonečných kombinací, která činí náš svět tak fascinujícím. Navzdory prvotním úvahám se nakonec nikdo z nás nesnížil k tomu, aby využil služeb místního taxikáře Vildy, a naplněni odhodláním a produkty z místní cukrárny jsme vyrazili směr Stachy, Zadov, hotel Churáňov, jak se nazývá nejbližší autobusová zastávka nabízející přímé spojení s Prahou. Část z nás ještě měla energii vylézt a zase slézt kopec s pozoruhodným názvem Přilba, zhruba stejně velká část kopec obešla po vrstevnici. O této poslední fázi cesty se už toho moc napsat nedá, asi si domyslíte, kdo mlel z posledního, kdo o sobě tvrdil, že by ušel ještě patnáct kilometrů, a kdo měl náladu komentovat vzezření cyklistů a hlavně cyklistek, které jsme po cestě potkávali. Korpulentními hody v restauraci hotelu Churáňov, jehož název nesla i naše zastávka, jsme naše pěší putování ukončili, a po menším dohadování s řidičem autobusu, který nám nevěřil, že máme místenky, a tím pádem nás nechtěl vzít, jsme nastoupili na zpáteční cestu. Sedět tři hodiny v přetopeném a vydýchaném autobusu s rouškou na obličeji bylo ovšem snad ještě náročnější než ujít celých těch sedmdesát jedna kilometrů šumavskou krajinou.
Martin Koumák
                            
|
Související články:
Chlapské pískovce 11.–13. 5. 2012
Reportáž a fotky ze čtvrtého drsoně (2014)