Kalendář akcí

srpen

4 - 17 Tábor

Facebook


Kronika akcí

Drsoň XI: 3. - 6. 6. 2021

Jak se ukázalo loni, má čtyřdenní varianta Drsoně, tedy společného puťáku určeného pro starší chlapce a muže z řad členů a příznivců Campamenta, i své výhody. Díky těmto pozitivním zkušenostem jsme letos mohli využít toho, že dva z nás trvale žijí v Brně, a vypravit se na dalekou jižní Moravu.

Sraz ve vestibulu hlavního nádraží proběhl v poněkud vzrušené atmosféře, neboť to poměrně dlouho vypadalo, že někteří z nás se nestihnou z Počernic dostavit včas a jiní nestihnou vyřídit nezbytný nákup v Burger Kingu, ale nakonec všechno klaplo a my (tzn. Koumáci, Atlet, Řepa, Vítek, David, Matěj a Kuba V.) se pohodlně usadili na našich rezervovaných místech, tedy poté, co jsme jednu paní museli upozornit, že cedulka rezervace nevisí nad místem, na kterém sedí, jen tak pro srandu králíkům a palubnímu personálu. Poměrně krátce po odjezdu přišla na přetřes otázka, kdo bude pověřen čestnou povinností zhotovit pro paměť a varování budoucím generacím reportáž z akce, přičemž navzdory tradičně obrovskému (no, spíše tradičnímu než obrovskému) zájmu o tuto poctu jsem nakonec vzešel jako vítěz já. Záhy se ukázalo, že to má velkou výhodu v tom, že když se někdo se mnou o něco odmítl podělit či se jinak neprojevil jako správný kamarád, stačilo jen pohrozit tím, že nevyjde z reportáže jako kladná postava, a hned byla zjednána náprava. Jako obvykle cesta ubíhala příjemně, zásob všeho jsme měli dost, přičemž jsme se neopomněli ujistit, zda příslušní jedinci s sebou skutečně vzali bábovku a domácí vepřové ve vlastní šťávě, a bez větších obtíží jsme překročili starou zemskou hranici, čehož bychom si normálně asi ani nevšimli, ovšem přízvuk nové paní průvodčí a záhadné názvy nádraží, na nichž náš rychlík zastavoval, aniž bychom chápali důvody, proč takovéto obce musí mít přímé spojení s Prahou, nezpochybnitelně signalizovaly, že se blíží naše cílová stanice v Blansku. Tam už na nás čekala dvoučlenná moravská část výpravy (Kláně a Kuba K.), jimž do našeho příjezdu dělala společnost místní blondýna, patrně se snažící sehnat pro své nenarozené dítě nějakého vhodnějšího otce než byl ten biologický.

Ačkoliv se ve vlaku někteří kasali, že je aktuálně probíhající šampionát v hokeji nezajímá, nakonec se jen velmi malá část výpravy včetně autora těchto řádků usadila tak, aby ji při příjemném posezení nerušil přímý přenos z mistrovství. Když se čas nachýlil, zaveleli oba naši „Moraváci“, kteří z pochopitelných důvodů převzali vedení výpravy, k odchodu a my se vydali vstříc noční tmě a krásám Moravského krasu (a také jeho nástrahám, jak ukázal dramaticky působící držkopád kronikáře výpravy). Nakonec jsme úspěšně dorazili do cíle čtvrteční etapy pochodu, bezejmenného přístřešku u cesty, ochutnali mandličky a jiné dobroty, vzhledem k hezkému počasí se nezdržovali stavbou plachty a prostě jsme se natáhli, jak se komu líbilo.

Pátek již od samého rána sliboval slunečné a teplé počasí, navíc jsme byli stále ještě plni sil a odhodlání (a také vynikající bábovky od Samanthy), takže jsme s dobrou náladou vyrazili na další pochod. Ačkoliv gravitace byla na naší straně, cesta, kterou jsme se ubírali, ze všeho nejvíce připomínala tréninkovou překážkovou dráhu pro příslušníky speciálních jednotek a myšlenky mnoha členů oscilovaly mezi „Ještěže se tímhle krpálem aspoň neškrábeme nahoru“ a „Že jsme plánování cesty nenechali radši na Atletovi“. Ale tak jakou trasu může vymyslet člověk, který je schopen vás třikrát ujistit, že jde do knihovny, a pak na něj narazíte u zaklínače, že... Občerstvení u Skalního Mlýna se tak stalo vítanou přestávkou, sílu naší vůle pokračovat dál v cestě pěšky při této příležitosti otestoval turistický silniční vláček, který se před našimi zraky otočil na místním parkovišti pro jistotu hned dvakrát, ale přesto ke svezení nikoho z nás nezlákal.

Dalším bodem itineráře byla známá propast Macocha, kterou asi není nutné blíže představovat. Dosti překvapivě se ovšem přesun k propasti nesl ve znamení permanentního stoupání, což je u cíle označovaného jako propast poněkud zrada. Ale pohled do nitra jednoho z nejznámějších tuzemských přírodních útvarů stál bezpochyby za vynaloženou námahu. Na vyhlídce jsme požádali jednu paní, aby nám pořídila společnou fotografii, ale poměrně dlouho vypadalo, že naše úsilí přijde vniveč. Co paní nedostala do vínku ohledně technických dovedností, to vynahradila její mimořádná trpělivost a ochota zkoušet to stále znovu a znovu, ale jak už jste asi pochopili z fotografie na oficiálním facebookovém profilu Campamenta, nakonec se stejně potvrdila platnost rčení "Co si neuděláš sám, to nemáš". Po obědě, který jsme z nějakého důvodu dostali naservírovaný v plastových krabičkách, jsme se ještě přesunuli na spodní vyhlídkovou terasu, odkud monumentálnost Macochy vynikne snad ještě o něco více (a odkud je také vidět, že horní vyhlídková terasa je ke skále připevněna na první pohled dost vachrlatě, ale když unesla i nás, tak snad stavitelé odvedli dobrou práci). Přes určité potíže s nastavením samospouště jsme si udělali hromadnou fotografii i zde a vyrazili dále. Kromě mnoha dalších výletníků jsme cestou potkali i zaparkované terénní auto strážce parku, na němž Vítka kdovíproč zaujala rezervní pneumatika zavěšená zezadu na dveřích od kufru, a rozhodl se otestovat její nahuštěnost, jenže se mu nějak sesmekla noha a byli jsme rádi, že ticho moravské přírody nepřerušil řev alarmu. Raději jsme už nahuštěnost pneumatik neřešili a rychle (no, v rámci možností každého jednotlivce) místo činu opustili. Další úsek pochodu byl lemován mnoha menšími a málo známými jeskyněmi, kterých je v oblasti zjevně tolik, že jejich objevitelé už někdy zjevně byli zoufalí nad tím, jaký dát jeskyním název – názvy jako „Propasťovité bludiště“ nebo „Sedmnáctka“ skutečně více než o čemkoliv jiném svědčí o nedostatku inspiračních podnětů. Blíže jsme prozkoumali jeskyni U Žida, jejíž název nám všem připomněl jednu z Davidových nejznámějších táborových postav. Brzy poté se před našima očima objevila obec Sloup, což je jednak mariánské poutní místo, jednak se v jejím katastru nachází jeskyně Kůlna, jejíž název velkou část z nás v myšlenkách katapultoval o mnoho let zpátky do hodin dějepisu, v nichž se probíral pravěk. Lehčí občerstvení na zahrádce místní restaurace nám jednak zpestřil pán, který naši skupinku nenápadně infiltroval a ačkoliv si dal pivo, na hromadném účtu po něm zůstala jedna Kofola, jednak akce „Poklice“. Při sezení na zahrádce jsme si totiž povšimli, že na blízké křižovatce se jednomu z aut uvolnila při odbočování poklice z předního kola, takže zatímco Vojta vyběhl a naháněl poklici kutálející se kostelním parčíkem, Ondřej neméně srdnatě vyběhl za odjíždějícím autem a urputnou gestikulací se snažil upoutat řidičovu pozornost, což na nic netušící náhodné svědky muselo působit velmi zvláštním dojmem. Ale nakonec se dobrá věc podařila a poklice se vrátila zpět ke svému majiteli.

V sousední vesničce Vavřinec nás zaujala pamětní deska informující o místě, na němž stával rodný dům jistého odbojáře popraveného nacisty, který měl příjmení Blažek. Tato shoda jmen podnítila debatu na téma, kdo má předky odkud, přičemž zaznělo poměrně mnoho většině účastníků neznámých informací. Během přesunu z Vavřince do Petrovic jsme zahlédli ještě jednu pamětní desku, nacházející se na místě, kde byl v 60. letech zastřelen při výkonu služby jistý příslušník SNB. Ten bohužel nenesl stejné příjmení jako někdo z účastníků výpravy, takže jeho jméno se vlivem mnoha dalších nashromážděných dojmů vytratilo z kolektivní paměti účastníků Drsoně. Poslední páteční zastávkou byla hospoda v Petrovicích, kde byl dosti nečekaně k dostání Ostravar (nadto ještě slečnou servírkou označený jako „normální jedenáctka“). Ale pít se to dalo, i když odvahu k ochutnání jsem v sobě našel jen já. Z Petrovic nás následně čekal už jen vytím vlků doprovázený přesun na nocoviště, umístěné u malého rybníka s pozoruhodným názvem „Frantův račák“. Trošku jsme měli obavy, jestli nás při spaní u rybníka nesežerou komáři, ale v duchu starého vtipu o žralocích a krokodýlech se nakonec větší komplikací ukázali být mravenci. U rybníka se kromě přístřešku nacházelo i ohniště, takže po večeři sestávající z různých variací neodmyslitelného Dobrého hostince jsme ještě chvíli poseděli u ohně. Protože předpověď byla příznivá, opět jsme se neobtěžovali s budováním ležení, lehli si, kam se komu chtělo, ale když už velká část z nás spala nebo usínala, proťal lesní ticho hrozivý výkřik, o kterém Atlet následujícího rána prohlásil, že „Jsem sice netušil, co se děje, ale podle cholerické tóniny jsem poznal, kdo to křičí“. Holt když si člověk může lehnout, kam chce, může se stát, že někdo, kdo se odebere na lože později, ho nechtěně kopne do hlavy…

Ráno nás kromě množství mravenců překvapil i příjezd rozložitého SUV, jehož řidič se ovšem ukázal být natolik dobromyslným, že dokonce vystoupil a sám odsunul na stranu mimo cestu naši plachtu, kterou jsme tam měli rozloženou (jinde než na cestě se spát moc nedalo, a protože předpověď nehlásila žádný déšť, využili někteří z nás plachty jako izolace). Jestli to byl v názvu rybníku zmíněný Franta, těžko říci, každopádně se hned jal cosi kutit u výpusti a naše přítomnost mu nijak nevadila. Měl s sebou chlapce asi čtyřletého, a když jsme viděli, jak ho nechává bez dozoru volně běhat po mole, lapali otcové mezi námi po dechu.

Následoval návrat do Blanska, cestou nám na jednom místě Kuba ukázal, kde leží pod svahem Ráječko, kde by nás případně jeho tchán jistě uvítal chlazeným Staropramenem, ale odolali jsme pokušení a pokračovali dále ve vytýčeném směru, přičemž jsme cestou řešili nákup potravin na nadcházející zlatý hřeb celého Drsoně, totiž řízenou degustaci a následnou neřízenou konzumaci ve vinném sklípku. Původní plán byl, že pochutiny nakoupí Šafi, který se k nám dle plánu měl přidat, bohužel nám ale napsal, že nakoupit už nestíhá. Takže jsme obědovou přestávku v Blansku v naší již známé nádražce využili ještě k tomu, že jsme vyslali Atleta s Kubou K. na nákup do supermarketu (Řepa zvažoval svou účast v nákupní skupině také, ale protože všichni ostatní nehodlali k degustovaným vzorkům přikusovat celý večer mrkev, jeho účast byla demokraticky zamítnuta). Po vyřízení nákupu i oběda jsme se přesunuli do Popic, přičemž cestou se k nám připojil Šafi. Ačkoliv večer předtím u ohně padly různé návrhy, aby vzhledem k tomu, že šlo o jeho první účast na Drsoni vůbec, musel po svém příjezdu „podstoupit rituál mužství“ (aniž by bylo blíže specifikováno, v čem by tento rituál měl spočívat), nakonec jsme se spokojili s normálním přivítáním, přičemž se ukázalo, že kvůli nějakému informačnímu šumu Šafi přeci jen nakoupit stihnul, takže máme na večer dvakrát více zásob, než jsme čekali. Snad je na tomto místě možné přerušit striktně chronologický tok vyprávění a podotknout, že jsme v této zkoušce obstáli se ctí.

Zatím jsme ale stále ještě v Popicích. Obtěžkáni kromě standardní výbavy ještě dvojnásobnou várkou zásob na večer jsme vyrazili pod rozpáleným sluníčkem po silnici směr Dolní Věstonice (jistě také znáte z hodin dějepisu). Přechod přes táhlý silniční násep rozdělující novomlýnskou vodní nádrž za jasného bezmračného dne, zpestřený přítomností cyklistů, kterým jako obvykle zůstalo utajeno, že slovo „chodník“ je od slova „chodit“, a po utracení desetitisíců korun za kola a trendy cyklohadry už zjevně nezbylo na zvonek, byl jedním z momentů, kdy člověk pochopí, proč se Drsoni říká Drsoň. Pauzu ve stínu jakési strážní budky nejasného technického určení jsme si zpestřili vyndáváním klíštěte a následně jsme vyrazili podél břehů vodní nádrže, z níž se linul nezaměnitelný odér leklých ryb. Protože se naše skupinka už poměrně trhala, vyslechli si členové zadní části pelotonu od posedávajících návštěvníků či majitelů karavanů, jimiž byl břeh lemován v podstatě po celé své délce, řadu hlášek o cihlách tajně podstrčených do batohu (což je vtip tak starý, že mu i autor těchto řádků vyká). Na druhou stranu, při uvažování o tom, jak někoho může bavit hodit ráno do páchnoucí vody prut, následně za den vypít basu piv, trousit kolem sebe moudra a večer prut vytáhnout a konstatovat, že se dneska opět nic nechytilo, ale zítra už to musí vyjít, cesta alespoň snáze ubíhala.

Dle instrukcí měla s sebou většina účastníků plavky (kromě pár výjimek, u kterých snad nikdo ani vážně nepočítal s tím, že by se opravdu šly koupat), nicméně když jsme dorazili k místu, kde nám oba „Moraváci“ koupání naplánovali, dala celá polovina výpravy přednost posezení v bufetu. Zde jsme se mimo jiné dostali do zajímavé diskuze s pánem, kterého zaujaly Ondřejovy historky o sázkách na téma snědení tatranky za méně než minutu. Pán se nám pochlubil, že kdysi dávno, „to ještě tatranka stála dvě koruny, kluci“, zvládl v rámci sázky sníst během půlhodiny deset tatranek, což je výkon, před kterým nezbývá než smeknout. Ale ani plavecká skupina se nenudila a dokonce přiměla jednu slečnu, aby pořídila stylovou skupinovou fotografii, která by směle obstála v konkurenci různých těch kalendářů, co fotí profesionální modelky pro charitativní účely.

Jak již bylo naznačeno výše, zlatým hřebem soboty a vůbec celého letošního Drsoně byla návštěva vinného sklípku, vzhledem k zaměření oficiálního campamentího webu ale jistě pochopíte, že u této části programu nelze zacházet do přílišných detailů. Za zveřejnitelnou zmínku stojí snad jen přístup některých jedinců, kteří si z nabízených vín tvrdošíjně vybírali dokola ten samý druh a stále vyjadřovali své rozhořčení nad tím, že jim nechutná. Jestliže ale za nejhorší exces můžeme brát jednu rozbitou skleničku a to, že někteří si pletli Muškát s Mušketýrem a další překřtili Rýnský ryzlink, na lahvích značený jako RR, nejprve na Rychlou rotu a posléze s postupujícím večerem na Chipa a Dalea, tak lze konstatovat, že jsme kdovíjakou ostudu neudělali. Takže jedinou vadou na kráse sobotního večera byl následný více než tříkilometrový přesun na poslední nocoviště, v podstatě celou cestu směřující do kopce. Pravda, po větší část Pavlova nám pochod zpříjemnily dvě místní slečny, které náš doprovod pojaly jako záruku bezpečné cesty domů a jejichž postoj se jako obvykle pohyboval mezi „Jéé, vy jste přijeli až z Prahy?“ po „Na to, že jste z Prahy, jste docela fajn“. Krátce před koncem zástavby se od nás oddělily a po zbytek cesty nám dělal společnost už jen jeden taxikář, který kolem nás projel s rozsvícenou lampičkou na střeše celkem pětkrát, ale přesto nás nepřiměl k tomu, abychom využili jeho služeb.

Po příchodu na Soutěsku, jak se naše poslední nocoviště jmenovalo, jsme zjistili, že zde nebudeme sami, náš příchod vyrušil jednu zde již nocující dvojici ze spaní, takže jsme chvíli dumali, jak to vyřešíme, protože předpověď hlásila osmdesátičtyřprocentní pravděpodobnost bouřky. Tak jsme vymysleli, že se poskládáme pod rozložitý, samostatně stojící jasan poblíž, protože kde jinde lze být za bouřky ve větším bezpečí než pod osaměle stojícím stromem, že ano? Naštěstí 84 není 100 a my se i třetí drsoňové ráno probudili hezky v suchu, někteří dokonce měli v ústech sucho jak troud, jiní se zase divili, proč mají celé nohy popálené od kopřiv – těm jsme raději nepřipomínali jejich epizodu, kdy jadrnými slovy dali najevo odevzdanost osudu a chtěli spát ve škarpě.

Program posledního dne Drsoně bývá z pochopitelných důvodů méně nabitý, první zastávku jsme si udělali v Klentnici, kde se od nás odpojil Kuba spěchající do Prahy, následně jsme si vyšlápli ke zřícenině Sirotčího hrádku, který navzdory svému názvu nemá nic společného s husity. Sluníčko pěkně připalovalo, cesta do Mikulova se klikatila mezi vinohrady, na obzoru zříceniny kamenných hradů na skalách tyčících se nad krajinou – není divu, že některým z nás tyto scenérie připomněly chorvatské či italské vnitrozemí. Do Mikulova jsme dorazili se značnou časovou rezervou, část z nás si ještě uvařila něco z Dobrého hostince, část upřednostnila jídlo v restauraci, a pak už jsme jen čekali na vlak do Břeclavi. Naštěstí jsme mezi sebou jak známo měli doktora působícího na ČVUT, takže se nám ve vlaku podařilo otevřít okno – to jsme ještě netušili, co nás čeká. Pan průvodčí nás zmátl otázkou, jestli jsme s ním už nejeli ze Znojma, na což jsem automaticky odpověděl, že ano, ačkoliv jsme se Znojmu vůbec nepřiblížili, ale na to už člověk čtvrtý den Drsoně nemyslí. V Břeclavi jsme měli na přestup téměř tři čtvrtě hodiny, vzhledem k pomalosti obsluhy na zahrádce nádražní restaurace jsme ale byli rádi, že jsme stihli vypít alespoň jednu sklenici – podotýkám, že povětšinou limonády. Protože jsme měli už koupené místenky na vlak, nastoupili jsme nic zlého netuše do Metropolitanu spojujícího Budapešť s Prahou a se zděšením zjistili, že ve vlaku nefunguje klimatizace. Ono toho teda ve vlaku nefungovalo více, ale jak to vyjádřil Atlet, „to, že nefunguje wifina, mi nevadí, protože by mě ani nenapadlo, že tu vůbec má fungovat“. V Brně jsme se rozloučili s oběma našimi „Moraváky“ a následnou jízdu do Prahy přestáli v důvěrně známém vytuhlém stavu, v jakém jsme se vraceli snad z každého Drsoně. 

Martin Koumák

 

Související články:

Akce Drsoň 6. – 8. 5. 2011

Chlapské pískovce 11.–13. 5. 2012

Reportáž a fotky ze čtvrtého drsoně (2014)

Drsoň 2015

Fotky z Drsoně 2016

Fotky z Drsoně 2017

Drsoň 2020