Kalendář akcí

září

30 Babí léto v Žíchovci

říjen

6 Valná hromada spolku
11 Film s P. na Karláku
14 Hra po Praze - letos už v říjnu
25 - 29 Podzimní prázdniny

listopad

15 Film s P. na Karláku
25 Herní odpoledne pro malé i velké

prosinec

20 Film s P. na Karláku

únor

1 - 4 Pololetní prázdniny na lyžích

Facebook


Kronika akcí

Víkend na Mníšku a Třemšínsku 15.-17.11.2002

Podle dohody jsme se začali scházet okolo 15:30 na zastávce autobusů Smíchovské nádraží. Vzhledem k tomu, že jen málokdo pochopil můj naprosto jednoduchý popis cesty na tuto zastávku, bylo scházení poněkud složitější. U Míši snad ani žádný problém nenastal - (ale nastal! Volala mi během cesty dvakrát z mobilu, že se ztratila. - poznámka Káči) -, Řepa měl jen potíže vystoupit na správné zastávce tramvaje, ale byli i tací, pro které se to stalo překážkou řešitelnou jen za pomoci mobilního telefonu (viď, Myško). Kluci pod seníkem Nakonec jsme se ale sešli v hojném počtu 5 (slovy pěti) lidí, a sice Řepa, Míša, Myška a my, Koumáci. Nástup do autobusu proběhl celkem v pohodě, jen Řepa chtěl platit lístek v hodnotě 18 Kč bankovkou v hodnotě 200 Kč, na což řidič nemínil přistoupit, ale Řepa nakonec sehnal drobné a vše bylo O.K. (tedy zatím).
Cesta nám utekla docela příjemně, protože Myška nám vysvětlovala celou legendu a podstatu únosu Markovy novopečené ženy Alice. Mimoto se snažila od Ondřeje (zde: Plcha) zjistit, kudy se vlastně má jít na místo určení, které představovala chata Honzy Schwarzera, též zvaného Hipík. Ne že bych byl tak neslušný a poslouchal cizí rozhovory, ale z toho, co Myška mimoděk pronášela, mi bylo jasné, že takhle asi ne. Celý problém totiž tkvěl v tom, že Ondřej nevěděl přesně, kde se nachází vchod do mníšeckého kostela, který měl být vodítkem pro další cestu od stanice autobusu. Tato obtíž se nakonec vyřešila tím, že jsme u této zastávky úplně náhodou potkali Honzu s jeho přítelkyní, kteří nám vysvětlili, jak a kudy na Honzovu chatu. Na závěr jsme byli varováni, že v okolí cesty se potlouká divočák. Jenomže ten se nám zdaleka vyhnul, a tak naše chůze (mimochodem bez batohů, které nám Honza laskavě vzal do své dodávky) proběhla v příjemném poklidu. Chtělo by se říci klid před bouří, ale to bych moc předbíhal.
Když jsme se na Honzově chatě tak akorát aklimatizovali a relaxovali po namáhavém týdnu, přijel Ondřej (zde: Plch) s Lucinkou. Ondřej měl po chvíli telefonní hovor, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že únos Alice se jaksi nedaří. Od tohoto okamžiku započaly hektické změny plánů na zítřejší den, které se měnily doslova od minuty k minutě. Po několika hodinách došlo k rozhodnutí přepadnout Marka s Alicí v jeho domě ve Mníšku. My jsme měli úlohu pozorovatelů, kteří byli připraveni zasáhnout, pokud by se další pokus o únos nevydařil.
K tomu málem skutečně došlo, ale Marek se nad námi slitoval a Alici nám vcelku dobrovolně vydal (tak jsem to viděl já, možná to bylo trochu jinak).
Martin Pozde večer jsme se vrátili do chaty a ulehli k zaslouženému spánku. Ráno mě vzbudil čísi vytrvale zvonící budík, takže jsem vstal, šel do kuchyně a zde byl požádán Lucinkou, abych vzbudil zbytek členstva. U většiny lidí to nebyl problém, jen Ondřej (zde: Plch) spal a přitom mi s otevřenýma očima(!) tvrdil, že už se chystá vstát. Nakonec jsme se všichni sešli v kuchyni, nasnídali se a vyrazili Honzovou dodávkou k Třemšínu. Tam jsme potkali skupinu únosců. Dostali jsme instrukce, co máme dělat a jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme se změnili v úderné komando, které má za úkol podpořit Marka při jeho úsilí zachránit si ženu (a taky evropskou civilizaci, ale to jen tak mimochodem). Hofík nás rozmístil na předem určená místa, přes která musel Marek přejít, pokud chtěl mít komando kompletní. Každý člen komanda měl znát cestu k dalšímu a ten poslední měl u sebe mapu s vyznačeným místem závěrečného střetnutí.
Seník Pachťák První člen komanda (tzn. já) byl ponechán na Třemšíně a měl Marka zavést k seníku Pachťáku, ovšem až poté, co Marek splní určitý úkol (vyluštit šifru). Abychom se moc nezdržovali, přeskočíme následující dvě a půl hodiny strávené čekáním na Markův příchod a posuneme se do okamžiku, kdy Marek rozluštil mou šifru. V tom okamžiku nastal menší zádrhel. Mé podvědomí, neovládané tak docela mou vůlí, si umínilo taky se podílet na poněkud improvizovaném plánu, a proto jsme já a Marek zamířili poněkud jinam, než jsme měli. Dopadlo to tak, že jsme sbírání zbytku komanda vzali přesně z opačného konce, než jak bylo původně určeno. Dorazili jsme tedy k Července, kde jsme překvapili Ondřeje (zde: Koumáka), který dal Markovi velice složitou hádanku, kterou ovšem Markův super takticko-strategický mozek poměrně záhy vyřešil a my mohli vyrazit na Kobylí Hlavu, kde nás očekával Řepa. Ten Marka pořádně zaskočil, protože jeho úkol byl nakreslit Alici a složit o ní básničku. První pokus o portrét mu přísný Řepa neuznal a Marek se skřípěním zubů musel překonávat sám sebe, ovšem na úplně jiném poli působnosti, než si původně představoval. Řepa mu portrét nakonec uznal a Marek ho přesvědčil, aby mu dovolil napsat báseň po cestě.
Po velikém úsilí dal něco dohromady, Řepa mu to raději schválil a po chvíli jsme přišli k Pachťáku (kde jsme měli začít) a tam nás očekávala Míša, celá nešťastná a (což bylo v dané situaci nejdůležitější) bojeneschopná z toho, že jí někdo schoval její zrcátko. Marek po nás chtěl, abychom vytvořili rojnici, ale Ondřej (zde: Koumák) a Řepa mu vysvětlili, že viděli, kam ho Hofík ukryl a že mu proto pomoci nemůžou. Marek se toho chytil a přinutil alespoň mě, takže jsme udělali dvojčlennou rojnici a hledali zrcátko. Marek ho nakonec našel, u Míši se objevila mapa, která ukazovala, kam máme jít na závěrečné střetnutí. Tak jsme tam vyrazili a po chvíli jsme dospěli k bojišti - skále z velkých kamenů, přičemž únosci byly nahoře a my dole. Zatímco oni měli střelné zbraně a vyřazovali nás z boje tak, že zakřičeli naše jméno a dotyčný musel ustoupit z dohledu, kde pak znovu „ožil“, my jsme je mohli zneškodnit pouze dotykem. Taky se vám to zdá moc snadné? Holky na skalách Teroristům rovněž a proto jich bylo sedm proti nám pěti. Naše statečné útoky byly proto lehce odráženy, ale pak Marek přečetl nahlas svoji báseň, což teroristy natolik ochromilo, že raději kapitulovali a my dobyli jejich pevnost. Tam jsme chvíli počkali, až dorazí zbytek našeho komanda (Ondra Koumák a Řepa), který se dostal v rámci bojové lsti tak daleko, že neslyšel naše volání o příměří a hodlal zaútočit na už dobytou pevnost. Pak jsme se vrátili na Třemšínskou boudu, tam jsme se rozloučili s únosci a s našimi novomanžely a přečkali na místě ještě jednu noc.
Když jsme se ráno probudili, byl čas jen se nasnídat, trochu uklidit boudu a vyrazit na autobus. Cestu nám zkracoval Řepa svým líčením amerických pohádek, které v nedávné době četl.
Martin